Smysluplné propojení politické a umělecké kariéry se ukazuje jako velmi těžko rozlousknutelný oříšek, na němž si leckdo vyláme zuby. A u tak exponované funkce, jako je ministr kultury, to platí dvojnásob. Politickou aktivitou si člověk znepřátelí své dřívější podporovatele, ani neví jak. Ale není ministr kultury jako ministr kultury, a tak zatímco někteří zvládají točit skvělé a nestárnoucí filmy, na působení jiných se historie bude dívat spíše rozpačitě. Co už.

V případě jihokorejského filmaře Lee Chang-donga se paralely s naším současným děním hledají poměrně snadno. Lee se totiž po natočení několika festivalově úspěšných filmů (Mentolky měly roku 2000 premiéru v Karlových Varech a následná Oáza o dva roky později sbírala ceny v Benátkách) stal ministrem kultury, tahle štace však nevydržela ani dva roky – Lee se totiž kvůli sporům ohledně kvót na domácí filmy zprotivil značné části filmařské obce a jeho působení v liberálně laděném kabinetu mu skoro na dekádu zabránilo k přístupu k filmovým pobídkám.

Než toto problematické období začalo, stihl Lee natočit Poezii a hlavně Skryté paprsky slunce z roku 2007, na které se vzápětí podíváme podrobněji. Nejspíš jste ale zaregistrovali i filmařův předposlední titul Vzplanutí, o němž se před osmi lety hovořilo jako o jednom z nejvýraznějších snímků roku. Už čtyřikrát se Lee dočkal vyslání svého filmu do oscarových bojů, naposledy s novinkou, která se v těchto dnech objevila na Netflixu. V rámci přípravy na dílo s trochu kostrbatým českým názvem Případně láska se tudíž sluší připomenout, v čem jsou Leeho díla tak výrazná.

Jeho pohled na společnost ovlivnilo vyrůstání v rodině, kde se snoubil urozený původ se socialistickými myšlenkami. Jistě i proto jsou hrdinové Leeho filmů zpravidla z pracující třídy a stejně jako jiní mezinárodně uznávaní tvůrci z Jižní Koreje (hlavně Bong Joon-ho a Park Chan-wook) je i Lee značně citlivý k široce rozevřeným nůžkám mezi jednotlivými vrstvami tamější společnosti.

Třídní zařazení však slouží spíše jako pozadí, přičemž do popředí života postav vystupují traumata a psychologické problémy, jimž musejí realistickým až naturalistickým způsobem čelit. Platí to i pro hrdinku Skrytých paprsků slunce, mladou ženu Shin-ae, za jejíž ztvárnění si herečka Jeon Do-yeon odnesla cenu z Cannes. Shin-ae na začátku filmu přijíždí se svým malým synem do provinčního města Miryang. Její manžel tragicky zemřel, a přestože rodina měla už před jeho smrtí řadu problémů, žena se se situací nesmiřuje lehce. Nesamozřejmě proto působí její rozhodnutí začít nový život právě v Miryangu, rodišti jejího zesnulého chotě.

Jako zdatná pianistka si otevře klavírní školu a se střídavými úspěchy se snaží zapadnout do místní komunity. Spřátelí se s dobráckým, jejím nárokům však přece jen ne úplně dostačujícím automechanikem Jong-chanem (v podání jihokorejské hvězdy Song Kang-hoa, známého z Parazita či Pečeti vraha), který by se ale z friendzóny rád posunul někam dál.
Lee s vyprávěním téměř dvě a půl hodiny dlouhého snímku rozhodně nespěchá a s románovou důsledností prokresluje každodennost postav, jejich vztahy a rituály.

Propracovanost scénáře se odráží i na jeho systematické konstrukci – po třetině nastane tragický zvrat, na několika místech znepokojivě předznamenaný. Hrdinka nalézá útěchu ve víře v Boha, jež dosud neměla v jejím životě místo. Jenže po dvou třetinách nastává další zvrat, hlubší a komplexnější, který už tak osudem bičované postavě sebere zbytky jistot. Její následný pobyt ve všednodenním očistci je stejnou měrou působivý jako uvěřitelný.

Nelze přitom mluvit o misery porn, jež by se snažilo lacině šokovat či budit v publiku prvoplánové emoce. V kontextu předestřeného příběhu dává vývoj událostí smysl a Shin-ae nezbývá než se s úlohou protagonistky tragédie antických rozměrů smiřovat. Lee si navíc vystačí s umírněným stylem, minimem hudby a formálního ozvláštňování – pouze syrovost použité ruční kamery diváka vtahuje do dění a evokuje dojem dokumentární observace. Navzdory této střídmosti dokáže dílo držet pozornost po celou dobu stopáže a krok za krokem budovat obraz jedné katastrofami zmítané duše.

Z plynulého odvíjení děje pak o to výrazněji vystupují zlomové momenty – nejen příběhově nejzásadnější scény oddělující v souladu se scenáristickými poučkami jednotlivé sekvence, ale i chvíle hrdinčiných vnitřních přerodů. Lee mapuje odstíny křesťanské víry, v Jižní Koreji velmi rozšířené a vyznávané, aby ukázal její lákavost, v jistých smyslech slova i užitečnost a v jiných zase zrádnost – to vše v zájmu precizní charakterové studie, která se před divákem postupně rozevírá v celé své drtivosti a která je navíc díky tematizování rodinných vazeb, vykořenění a víry dobře srozumitelná i pro evropského diváka, což u děl z východní Asie nebývá samozřejmostí. V součtu tedy Skryté paprsky slunce skýtají emočně i myšlenkově silnou podívanou, jež by vám neměla zůstat skryta bez ohledu na to, jestli hodláte dát šanci i režisérově netflixovské novince.