Dospívání, čas plný politováníhodných zmatků. Léta šedesátá se teprve opatrně pootevírají a šestnáctiletá Jenny rozepisuje svůj životní příběh, jehož linky se zdají být rovně a úhledně načrtnuty směrem k Oxfordu, titulované důstojnosti a existenci edukované (a patřičně znuzené) mladé ženy. Do úhledného rukopisu britského školského systému však náhle zasáhne David, šaramantní dospělý muž, který se Jenny s jemností a nadhledem začne dvořit a téměř všechny kolem přesvědčí, že právě on by mohl být tou správnou alternativou k akademickému titulu. Před Jenny otevře svět požitků, luxusu, svět tolik vzdálený koženým knižním vazbám a blazeovaným profesorkám angličtiny.

Film dánské režisérky Lone Scherfig je především příběhem dospívání a, jak bývá u scénáristy Nicka Hornbyho dobrým zvykem, i příběhem životních zmatků a tragikomické revolty. Hlavní hrdinka, kterou s velkým přehledem a výrazovou přesvědčivostí ztělesnila Carey Mulligan, volí mezi upjatostí a dobrodružstvím, mezi univerzitou akademickou a univerzitou života. Její nový učitel David výtečně zapadá do hereckého portfolia  Petera Sarsgaarda, který v něm dokázal podchytit nakažlivé uličnictví buržoazního hejska i zneklidňující faleš, která je předzvěstí finální katarze.

Co mě na Škole života zaujalo nejvíce, je její prkenná blazeovanost. Druhdy svěží a vtipné dialogy Nicka Hornbyho jako by měly v pozadí zaražené literátské pravítko a režijní pojetí Lone Scherfig zavání naducanými anglickými křesílky s háčkovanými přehozy. Kultivované, měšťácky nekonfliktní a takřka nekritizovatelné, snad s tou výjimkou, že ze zápletky nedokáže vyždímat než levný sentiment. V případě snímku, který je především o vzpouře a složitém hledání sebe sama, jsou ovšem dobré filmařské mravy a smířlivé rozuzlení trochu málo. Ke své velké škodě evokuje zápletka Školy života nedávný Fish Tank Andrey Arnold. V porovnání s ním ale nechává postavy sedět za fešnou záclonkou a první velké životní zklamání dospívající dívky rozhodně nepůsobí jako bolestivá facka, ale spíš jako promyšlený spisovatelský tah na cestě ke smířlivé pointě.

Abych však Školu života jen nehanil. Ona se prostě pevně drží své „midcultové“ nekonfliktnosti a přístupnosti. Paříž líčí tak, jak si jí vysní každá druhá školačka z pohlednic, lidé jsou vlastně docela hodní tvorové a všechny pokusy o vzpouru proti očividně svazující školní výchově končí láskyplně a smířlivě několika zdrženlivými frázemi o právu na požitek. I postavy, ač si sem tam zle ubližují, nezbavují diváka povznesené nálady z filmu, který neurazí, ale ani neznejistí. Jako hlavní trumf tu tak máme především vynikající ústřední dvojici, které vkusně sekundují výtečné kreace Cary Seymour, Alfreda Moliny a Dominica Coopera.

Vidět Školu života je jako navštívit čajový dýchánek vážené mylady. Sedí se příjemně,  máslové sušenky křupou, čaj s mlékem hřeje, ale když se dveře otevřou a vy konečně vyjdete na čerstvý vzduch, jste rádi, že se nemusíte vracet dovnitř. Něco mi říká, že přesně proti tomuto vyznění chtěl film původně hlasitě protestovat. Inu, nezdařilo se.