S V.I.M.ky pro oddychové komedie to je vždycky trochu složitější. Těžko se můžete rozplývat nad jejich kvalitami stejně jako u Kubricka, Leana nebo Scorseseho, těžko můžete vyprávět o jejich historickém významu a těžko se vám bude básnit, o jak moc zásadní kousek světové kinematografie jde. Škola ro(c)ku ale z mého pohledu opravdu „very important“ je.

Jednak proto, že dala světovému filmu Jacka Blacka v plné polní. V době premiéry šlo spíš o srandičkáře televizního typu, provařeného z MTV a z výrazných vedlejších rolí v Šakalovi či Nepříteli státu a řadě menších bláznivých komedií. Jasně, už do Gwyneth Paltrow se v Těžce zamilován mohl zakoukat z pozice vtipálka v hlavní roli, až Škola ro(c)ku ale definitivně potvrdila, že Jack Black prostě má na to, aby v zásadě sám odtáhl celovečerák na svých bedrech. Nebo… na svém bříšku.

Právě specifický fyzický typ, ohromná komediální živelnost a pochopitelně výjimečná muzikálnost umožnily, aby se pro Blacka stal jeho Dewey v podstatě životní rolí. Neodolatelným řízkem. Buranský rockový fanboy, který potřebuje vydělat pár chechtáků, a tak se humpolácky ujme učitelského záskoku a začne kázat o síle elektrické kytary, je figurou, která se ani skoro po dvaceti letech neomrzela. A pořád tam má srdíčko i výjimečný tah na bránici.

Tahle postava sice vychází ze zaměnitelných žánrových klišé a leckdy se chová jako dement, tak aby vyprávění mohlo dojít k adekvátnímu morálnímu poučení i emocionální katarzi, přesto je tenhle obtloustlý floutek, který by pro trochu rockové slávy šel světa kraj, prostě k sežrání. Black ho futruje nekonečnou energií, s obočím, fistulí i fanouškovskou šíleností si hraje ještě víc než s kytarou, a tak dokáže být po celou stopáž silným komediálním motorem.

Skvěle mu ve snaze bavit pomáhá sympaticky životný ansámbl dětských herců – sestavený sice podle typu, tak aby se na všechny dostalo, včetně tělnaté afroamerické vokalistky nebo stydlivého nerda, co radši vážnou klasiku, ale v podstatě všechny role jsou trefami do černého. A nejen jejich závěrečný společný jam si s nimi užijete stejně jako rozjívený Dewey.

Režisér Richard Linklater to s mladými tvářemi vždycky skvěle uměl, tady se ale opravdu casting vyvedl na maximum a film z toho může těžit jak během dlouhého špičkování mezi školními lavicemi, tak i v našláplých a přesně vygradovaných hudebních sekvencích.

Linklater střídá ve své kariéře slabší filmy s těmi výbornými… a i s absolutními klasikami. Jeho aktuální netflixovské Apollo 10 a ½, které svým vlídným hlasem odtáhl právě Jack Black, se rozhodně řadí do horní části Linklaterovy tvorby, Škola ro(c)ku by se ale navzdory svým nižším uměleckým ambicím zařadila nejspíš ještě výš.

Linklaterovi tady totiž skvěle klaplo všechno: Jemná kontrola nad Blackovým dynamem, rozhýbání všech těch stereotypních figurek kolem něj do velmi životného a zábavného soukolí i vynalézavá a energická režie hudebních i komediálních čísel, díky nimž je tahle rodinná komedie pořád jednou z nejzábavnějších oddychovek 21. století. Můžete jet i v repeat módu.