Podle hypu a obalu DVD byste mohli Skin Trade šacovat na béčkové Expendables. Pokud byste si tedy snad namlouvali, že Expendables jsou áčkoví. Lundgren, Jaa, Weller, Jai White, Perlman... co před castingovými talenty neuteklo, to je v tomhle filmu. Už chybí jenom Seagal a Cynthia Rothrock a stačí trocha googlování a zjistíte, že to bylo o pověstný vlásek. Jenže co se zvenku tváří jako nadupaná týmovka je ve skutečnosti jenom Lundgrenova verze 96 hodin s trochou hvězdného prášku navrch. A zrovna v tomhle případě platí, že polevu si mohli bulharsko-thajští producenti odpustit - alespoň by bylo méně ostudy v kariérách zúčastněných.

Velkým obloukem obejdu Lundgrenův vlastní scénář, který ještě za odměnu přežehlil John Hyams. Perlman jako hlava gangu, co obchoduje s bílým masem, je sice pořád s přehledem nejlépe hrající persóna, ale hlášky, které chrlí, mu odpustím až při premiéře třetího Hellboye. Jeho tři (původně čtyři) synové, co šéfují jednotlivým pobočkám po celém světě, jsou naprostí tragédi, kteří se většinu času pohybují v úplně jinému filmu. Hrdinové jim jdou po krku, ale jako by žili v odlišné dimenzi, kde čekají devadesát procent stopáže, než se otevřou dveře a všichni si konečně budou moci navzájem vyříkat účty. Snímek se snaží korzovat mezi USA a Thajskem, ale jeho chronologie působí tak zmatečně, že netušíte, kde se vlastně v danou chvíli postavy nacházejí. Což komplikuje i to, že Thajci v Thajsku mluví anglicky - herecké schopnosti Tonyho Jaa jsou navíc přechodem do cizího jazyka zcela vyčerpány, ty fyzické naopak většinu filmu odpočívají na střídačce.

Jestli totiž z dialogů a směřování celého děje bolí uši, z přestřelek a bitek bolí celý zbytek diváka. Snažil jsem se během sledování filmu přijít s několika konspiračními teoriemi, abych si ukrátil čas:

a) režisér Obdivuhodného boxera nikdy netočil akční filmy a tento žánr nenávidí. Skin Trade je jeho předem promyšlená krutá pomsta na všech fanoušcích.

b) režisér, kameraman a střihač v životě viděli dva akční filmy, ale mají pocit, že moc dobře chápou, jak se taková věc točí.

c) thajský štáb zcela nechápe zásady a zvyklosti amerických béček a snaží se podle scénáře typické lundgrenovky/seagalovky natočit festivalový snímek.

d) opravdu jsou ti veteráni akčních filmů tak blbí, že nepoznají z natočených záběrů, jaká mizérie se tu odehrává?

Áčko úplně vyloučit nemůžu, takže se ho můžeme chvilku držet. Béčko bohužel padá, protože kameraman i střihač mají za sebou i lepší produkce (třeba, ehm, Posledního samuraje s Cruisem), což ovšem nijak nevysvětluje, proč jsou přestřelky složené ze statických záběrů jako v levném televizním seriálu, a proč všichni drží pistole jako leklou rybu (s výjimkou Tonyho Jaa, který pro změnu drží brokovnici jako hokejku). Bitky zase tak často stříhají "přes osu" (postavy si během jednoho střihu prohodí strany), že budí dojem amatérského filmu několika nadšenců, co si po víkendovém maratonu pecek od Jackieho Chana řekli, že zkusí na iPhone natočit něco vlastního. Nesourodost a nespojitost akčních scén je zarážející, jeden by si řekl, že všichni zúčastnění mají dohromady desítky let zkušeností s natáčením podobných věcí, a tak přece poznají, když něco nesedí. Ale ono ne, a proto řada scén vypadá jako nijak neupravené záběry z natáčení. A teď mi, prosím pěkně, poraďte, na koho to mám svést?

Na place Skin Trade se muselo dít něco hrozně moc ošklivého. Kolize bulharského choreografa, thajských investorů a více či méně amerického štábu zapřaženého režisérem s nulovými zkušenostmi s podobnou produkcí dala vzniknout neuvěřitelnému průjmu, který měl být podle Lundgrena cestičkou Tonyho Jaa na americký trh. Nakonec ale může být thajský loketník rád za Rychle a zběsile 7. Nejen že hrál ve filmu, co vydělal půl druhé miliardy dolarů celosvětově, ale může si namlouvat, že na rozdíl od Dieselova eposu Skin Trade nikdy nikdo neuvidí. Zjistil by totiž, že si Tony nechal nabančit nejen od zpomaleného Michaela Jai Whitea a zrezivělého Lundgrena, ale taky od party bezejmenných Srbů.

Jakákoliv akční scéna s těmito těžkými vahami už je jen posledním hřebíčkem do rakve. Na Tonym je hrozně vidět, jak se musí držet zpátky. Jako by na placu po první zkoušce Lundgren a Jai White říkali: "Počkej Tony, na nás takhle rychle nemůžeš, už nejsme nejmladší. Zároveň se ale nenecháme zaskakovat, jsme přece akční hvězdy. Prostě trochu zpomal, my se jako že oženeme rukou a ty odletíš támhle na ty krabice." Bitky tak připomínají spíš hospodské přebory, a když už Tony nějakou akrobacii předvede, vždycky musí mířit o pár metrů vedle, aby se z toho americká (j)elita vzpamatovala.

Tenhle kulturní střet si tak bere z obou táborů to nejhorší. Mizerný scénář a neefektivní předraženou produkci od Američanů, mizerné herectví a nulovou zkušenost s žánrem z té thajské. A přitom vzájemné půjčování herců většinou funguje bez problémů. Tady se ale někdo snažil natočit multi-kulti s přesahem podle scénáře, který většinou začíná a končí v bulharském hangáru z vlnitého plechu.

Proč jsem se obtěžoval to všechno sepsat? Protože tuhle špinavou práci někdo dělat musí. A pár lidem podle komentářů zjevně chyběla. Podobná béčka nemají propagaci jako hollywoodské blockbustery, takže divák absolutně netuší do čeho jde. Je v tom trochu dobrodružství, ale zrovna tenhle adrenalin byste si opravdu měli odpustit. V poslední době vznikly mnohem lepší držkové. Za jednou z nich se ohlédneme už velmi brzy. Asi vás nepřekvapí, že bude skrz naskrz asijská.

P.S. Posledním Lundgrenovým guilty pleasure filmem je extrémně debilní, ale taky brutální a patřičně cheesy kriminálka Přímý zásah z roku 2004. Nevysvětlím vám, proč mě baví, ale Lundgren je tam za hroznýho řízka a točil to Sidney J. Furie, režisér Železných orlů, v době kdy dojížděl na plac na elektrickém vozíčku pod vlivem dvou hrstí prášků. A stejně je to upřímnější akčňák než Skin Trade. O parník... nebo spíš dva.