Na jméno Kamil Fila nebo přezdívku Tetsuo narazí dříve nebo později každý, kdo se u nás fanouškovsky začne zabývat filmem. Jakmile vám přestane stačit Mirka Spáčilová a zavrhnete praxi vybírat si biják podle nálady až těsně před vstupem do sálu, jeho názory na kinematografii, kulturu, feminismus, bodybuilding, steroidy a ledacos jiného si vás najdou. Jako Morpheus Nea.

Filmoví kritici předinternetových časů byli bezpečně ukrytí za svými texty a pokud se neobjevili v nějaké televizní debatě, kam je ostatně ani moc nezvali, vůbec byste si nedokázali vybavit jejich tvář. Kariérním vrcholem byla sbírka jejich nejostřejších textů, leckdy vydaná až po smrti. V časech sociálních sítí kritik význam díla pomáhá objevovat, přiznaně jej dotváří, a zároveň je významnou součástí mediální mašiny: píše do periodik různého zaměření  a názorové orientace, uvádí projekce, vloguje a bloguje z festivalů, debatuje s fanoušky na síti i naživo. Nechává porůznu nahlédnout do svého soukromí. Má bublinu vyhraněných příznivců i své hatery. Všechno výše uvedené si může odškrtnout i Kamil Fila, jeden z nejvýraznějších hlasů filmové kritiky uplynulých 20 let u nás. Jeho texty ostatně najdete i tady na Moviezone.

Síla není dokument bilanční, nostalgicko-vzpomínkový či retrospektivní, jaké dostali třeba kritici Roger Ebert nebo Pauline Kael, ale osobní. A s ohledem na divácké skupiny také výrazně názorový. Navzdory tematizaci steroidů, nejde o portrét „na steroidech“, jako spíše pomalu meandrující observace pěti let předčasné krize středního věku Kamila Fily, doprovázené chaosem ve vztazích s partnerkami a depresemi, při jehož sledování se snadno ztratíte v čase (zřejmě záměrně není jasné, zda nějaká etapa trvala týden, měsíc nebo rok). A jakkoliv si protagonista na počátku vytkne za cíl růst svalové hmoty (nabyl jsem dojmu, že spíš svalů ornamentálních a la bratři Paulovi z osmdesátkových Barbarů než funkčních, kterými se může i pozdním středním věku pochlubit třeba crossfitter Kevin Koester), sledujeme spíše to, jak naráží na své fyzické limity, reálná síla se nedostavuje, snižuje se jeho odolnost, rozkližuje se mediální obraz a on se čím dál častěji utíká od nezbytných a budujících konfrontací s okolím do bezpečí idejí, názorů a ke svému stínu.

Zároveň odhaluje svou neschopnost čelit každodenním úkolům, emoční plochost, nevyzrálost a navzdory práci s médiem přinášejícím mnoho vzruchů i prázdnotu. V některých ironických momentech dokonce dokument nabírá prvky „chcípáckého filmu“, termín, který Kamil Fila ve svých textech o typologii českého filmového hrdiny použil nejednou. A vzhledem k tomu, jak tato filmová podoba persony Kamila Fily nutně naráží na to, jak se před, během a po natáčení porůznu prezentoval (a měl právo ovlivnit výsledný tvar dokumentu), jsme možná půlkou paty i v hájemství nespolehlivého vypravěče.

Přehrajte si trailer V rozhodnutí filmového kritika nechat o sobě natočit dokument je zajisté velká dávka narcizmu, civilní a na detail zaměřená režie Martina Marečka však zručně prokličkovala momenty, kde by přerostl v aroganci. Silou Marečkova portrétu je empatie, s jakou svého protagonistu provází: nechává ho existovat před kamerou, aniž by zbytečně šponoval jeho sociální neohrabanost, trestal ho za nedostatek empatie vůči okolí a nebo bulvárně zneužíval intimní momenty, kdy po boku svých partnerek vyznívá jako zraněné zvíře. Osvětluje, ne nutně omlouvá, staví do kontrastu, nemoralizuje… a mohlo to bylo právě natáčení, které Kamila Filu zastavilo na rozcestí a nedovolilo mu dojít na scestí (stalking ex-partnerky by mohl skončit všelijak).

S natáčením časosběrných dokumentů je snadné začít, ale hůře se hledá bod, kdy už toho o protagonistovi víme tolik, aby šel vytvořit plastický obraz a dotáhnout zřetelný oblouk, ideálně s katarzní tečkou. Otázka je, nakolik se symbolický závěr Síly kryje se reálným vnitřním vývojem Kamila Fily. Přišla síla s vědomím odpovědnosti, jak to bývá o filmových hrdinů, a nebo paradoxně s vědomím bezmoci a nemožnosti pokračovat ve stávající trajektorii? Nebo u něj má jiný zdroj? Dokument na to přímo neodpovídá, jen změnu v časovém skoku konstatuje. Tenhle dílek v mozaice citelně chybí.

Osobně bych byl opatrný i s konstatováními, zda dokument Martina Marečka říká něco obecnějšího o podobě mužství a jeho krizi ve 21. století, jak se o tom lze dočíst. Individuální příběh Kamila Fily v dokumentu Síla za mě poukazuje spíš k příliš roztříštěnému obrazu, který o sobě v sociálních interakcích (nejen „na sockách“) vytváříme. A jsme rádi, že u toho není žádná kamera.