Do našich luhů a hájů se pomalu ale jistě dostávají všechny filmy z letošní oscarové žně. Některé vstupují s tím, že je předchází pověst, jiné takřka neslyšně. Snímek Stephena Frearse o hlavní dvě kategorie ani nezavadil, ale díky Judi Dench si alespoň na pár týdnů dělal choutky na Nejlepší herečku v hlavní roli. Po filmu si však položíte otázku, zda tato nominace není další ukázkou toho, že Akademie holt musí vybrat pět kandidátů ber kde ber a občas do toho řeže nejen podle rasového a genderového klíče, ale i věkového. Možná začínáme příliš zhurta, ale Judi Dench podává výkon naprosto standardní, nelišící se prakticky od kteréhokoliv z poslední čtveřice Bondů, Iris, Ostrovní zprávy, Čokoláda a dalších snímků, v nichž se tato dáma nepřístupného vzezření objevila. Stále víc to u ní vypadá na bytelnou krabičku herecké manýry, kdy režisérům dává jen to, co chtějí, a oni po ní na oplátku chtějí jen to, co už nabídla jejich kolegům. A sice ženu, která je zpočátku nepřístupná, studená a svéhlavá, ale postupem času se (většinou) rozehřeje, prokáže docela obstojný smysl pro humor, podělí se o nějaké moudro a nebo několik střípků ze své minulosti. A my pak rázem pochopíme vše. V tomto směru Show začíná dokonale zapadá do vyhřáté přihrádky. Jen je v ní mnohem víc obnažených dívek, než je na u Judi Dench obvyklé. Co se týče Stephena Frearse, jde v otázce nahého masa o standard. Zmíníme-li navíc Boba Hoskinse, nabízí se otázka (zřejmě spíše pro dámy): chcete tohoto zavalitého pána opravdu vidět kompletně nahého? Nemůžete říct, že jsme vás nevarovali!:)

Je nesporné, že pokud kdo bude puzen na Show začíná vyrazit, bude to především kvůli spojení, jež jde vyjádřit toliko souvětím: „vdova z vyšší společenské třídy, Laura Hendersonová, si po smrti manžela může dovolit nějakou tu výstřednost, proto za 2. světové války, kdy Londýn úpí pod nálety Luftwaffe, rozjede permanentně otevřené varieté s nahými dívkami, přičemž výrazně naleptá panující morálku sexuální, celá netradiční aktivita ovšem výrazně přispěje k posílení morálky bojové.“ laehce adorační přístup volí i režisér Frears, který celý film rámuje tak, že to vypadá, jakoby se paní Hendersonová stala jednou z největších ostrovních bojovnic proti fašismu, což je bohužel silně přitažené (za cokoliv).

Jakoby byli hrdinové z první ligy už jsou rozebraní a proto nyní postupujeme buď do nižších pater a nebo tematizujeme to, co s válkou souvisí jen okrajově. Show začíná se ve své struktuře ničím neliší od desítek team-buildingových filmů, k nimž každý rok přibývají nové kousky. Na začátku stojí problém, který úzce souvisí s hlavní(m) hrdin(k)ou, nechybí sparring partner a oponent, a do toho tlupa jedinců, jež je třeba nadchnout. V tomto případě přesvědčit a) dívky, že nahota je ok a ony by se za svou odhalenou krásnu neměly stydět, když k nim nebesa byla tak mimořádně štědrá, b) úřady, že na obnažené dívky lze nahlížet jako na obživlá plátna starých mistrů. Zbytek filmu je o tom, že se paní Hendersonová čas od času pošťuchuje s managerem varieté Van Dammem (kino se sborově zasmálo, uf), řeší několik málo konfliktů mezi dívkami, funguje jako mentorka té nejspanilejší z nich, a nebo létá do Francie ke hrobu svého syna, který padl v bojích 1. světové války. Letem světem si také projdeme prvními léty, úspěchy a neúspěchy celého podniku.

Bylo by krásné, kdyby právě teď nastal čas na udílení metálů a odhalování pomníků, jak pro paní Hendersonovou reálnou, tak filmovou, ale bohužel se tak nestane. Té reálné už její spoluobčané jistě nějaký postavili a nebo na náhrobní kámen přitesali nějakou burcující větičku. Ta filmová si to bohužel nezaslouží, protože vyznívá velmi ploše a jednorozměrně. Člověk neustále čeká, kdy se „to“ rozjede a přinejmenším dvě hlavní postavy nám o sobě několika málo gesty nebo slovy povyprávějí celý svůj příběh, ale ony neustále setrvávají v tom, že střídají lehkovážnou polohu pošťuchování se zarputilými tvářemi, kdy jsou jejich vrásky hlubší a hlubší. Že by se přiblížily k sobě nebo k nám, o tom nemůže být ani řeči. Nota bene se k sobě ani víc přibližovat nemohou, protože od samého začátku hrají velmi otevřenou hru. Během takřka dvouhodinového filmu neprojdou takřka žádnou změnou, jen stále dokola řeší chod celé show a nějak nezbývá prostor pro příběh. Ten je nahozený jen velmi zlehka a druhou půlkou věty to klidně zkoriguji tvrzením, že ani neexistuje - v závěru se totižnaplno odhalí, že nejde o příběh jednotlivců ve svízelné situaci, jako spíše o zfilmovanou tezi: je důležité nepodlehnout fičáku doby. Pěkné, pěkné. Proč však kvůli tomu točit film pro plátna kin, když je celý příběh-nepříběh nastaven na televizní obrazovku? Tam by se tenhle film hodil naprosto dokonale a hodnocení by navíc možná bylo o trochu vyšší.

I paní Hendersonová nakonec v projevu – doslova – před nastoupenou jednotkou osvětlí, proč ve svém věku celou nestandardní aktivitu rozjela, ale po pravdě řečeno, už ji to nijak zvlášť nezlidští. Mnohem lépe by se tu přijímalo otevřené doznání, že jí šlo pouze a jen o prachy, které lze z peněženek věčně nadržených branců přemístit do divadelní pokladny snadněji než cokoliv jiného, než to, co jsme se nakonec „objevně“ dozvěděli. Osobně se nemůžu zbavit dojmu, že vyjádřená motivace nesedí s filmovou situací druhé poloviny 30. let, kdy byla válka pouze hrozbou, nikde ani vojáčka, ale paní Hendersonová už po pódiu proháněla ztepilé dívky oděné do své nahoty. Spíš to vyzní jako druhotná racionalizace.

Těžko říci, jaké motivace měla Laura Hendersonová, když v roce 1931 zakoupila polorozpadlé divadlo Windmill a rozjela v něm to, o čem je film. Pokud byla bezskrupulózní podnikatelkou, proč to ve filmu tajit a přikrývat to melodramatem? Pokud byla lidovou hrdinkou, proč ji jindy nadstandardní Stephen Frears portrétuje tak jednorozměrně a odtažitě? A nebo musíme u tzv. filmů podle skutečných událostí aplikovat přísloví „zobej ptáčku, zobej, nebo chcípni“? Protože je to prostě podle skutečných událostí a tím končí veškerá debata, protože film je jen film? Nepopírám, že některé scény snímku jsou velmi zábavné, občas zajiskří dobře vypointovaný dialog, dokonce i ta nahota je starosvětsky úsměvná a snad nepobouří ani největší z puritánů, ale v úhrnu je Show začíná asi stejně zapamatování hodný film jako Holky z kalendáře. Čiže jednou a dost. A to pouze za předpokladu, že nemáte jiné filmové resty. Na první květnový týden, když už lidi do kina většinou nedotáhnete ani heverem, je to od distributora trošku lehkovážné počínání…