Mohammad Rasoulof patří společně s Jafarem Panahím mezi nejznámější odpůrce íránského režimu mezi filmaři, za což byl několikrát zatčen. Navzdory tomu, že více než dekádu natáčí společensko-kritické snímky, jež jsou navíc oceňovány na předních festivalech (např. Není zla mezi námi, Neústupný či Sbohem), donedávna se mu vždy podařilo uniknout nejtvrdším trestům a dál pracovat. S jeho zatím posledním filmem však už ale došla teokratické diktatuře trpělivost a odsoudila tvůrce k osmi letům žaláře a konfiskaci majetku. Rasoulof tak musel ze země prchnout, momentálně žije v Německu a Zvláštní cenu poroty (i několik menších ocenění) v letošních Cannes tak přebíral krátce po těchto pohnutých událostech.

Jakkoli by se nabízelo tvrzení, že režimem stíhaný filmař se uznání dočkal hlavně proto, aby se upozornilo na jeho příběh a tím pádem i poměry panující v Íránu, Semínko posvátného fíkovníku více než důstojně obstojí i samo o sobě. Zručnou a vtahující filmařinou rozvíjí zjevnou kritiku íránského režimu, obsaženou už v úvodním vysvětlení životního cyklu stromu jménem fíkovník posvátný. Jakmile se totiž jeho semena dostanou do dutiny jiného stromu, fíkovník v něm začne zapouštět kořeny a jak postupně sílí, hostitelský strom roztrhá. Nevyživuje se tudíž paraziticky přímo z původní rostliny, zneužívá ji však ke svému vlastnímu růstu, což vede k nevyhnutelnému konci.

Paralela k režimu, který jedinci ubírá svobodu a využívá jeho zdroje k vlastním cílům, je tudíž zcela očividná, což v případě tohoto filmu ještě umocňuje sice působivý, avšak přece jen až příliš doslovný závěr. Rasoulofova kritika íránského systému zde opravdu není nijak skrývaná a právě tímto směrem může vést hlavní výtka vůči celému filmu – proč se dívat na příběh s vcelku čitelnou pointou a tepající do režimu právě tím způsobem, který očekáváme?

Odpověď je jednoduchá – podobně jako v případech oscarového Rozchodu Nadera a Simin či svou sevřeností a nesmlouvavou kritičností blízkých snímků rumunské nové vlny totiž sledujeme precizní řemeslo, krok za krokem utahující šrouby kolem stále bezradnějších postav. Příběh rodiny, na níž se zračí morální dilemata celé společnosti, dává vzpomenout třeba na Mungiovu Zkoušku dospělosti, opakované zahrnutí reálných záběrů ze sociálních sítí zase evokuje provokace Radua Judeho. Zatímco Rumuni však upozorňují na zkorumpovanost a prohnilost tamější společnosti jakožto daň za dlouhé dekády komunistického morálního bahna, v Íránu jsou problémy zakořeněné ještě mnohem hlouběji – souvisí totiž se samotnou vírou.

„Svět se změnil, ale Bůh ne,“ reaguje čerstvě povýšený vyšetřující soudce Imán na nesouhlas svých dvou dcer ohledně přísnosti, s jakou režim potlačuje demonstrace. Rasoulof totiž svou vivisekci jedné průměrné rodiny zasadil do nepokojů podzima 2022 poté, co došlo k zabití dvaadvacetileté Mahsá Amíní kvůli nesprávně nasazenému hidžábu. Následovaly celonárodní protesty, jež režim tvrdě potlačoval, z čehož se hojně šířily záběry po sociálních sítích.

Ty sledují i Imánovy dcery Rezván a Saná, jedna v podobném věku jako Amíní, druhá o několik let mladší. Pelíškovský motiv „květinové alternativy v rodině důstojníka lidově demokratické armády“ je zde však rozehrán se vší vážností a ukazuje nevyhnutelný generační střet. V sociálních sítích vidí mladí naději a možnost stmelit se, zatímco jejich rodiče nadále věří oficiálním zprávám v televizi. Stojí za zamyšlení, že zatímco u nás jsou sociální sítě do značné míry rejdištěm dezinformací a spíše vedou jednotlivce k nepatřičné radikalizaci vůči demokratickému systému, v autoritářských režimech se tyto platformy naopak stávají jednou z nemnoha výsep svobodného vyjádření.

A mladým se skutečně nelze divit, že se s momentálním stavem věcí nehodlají smířit. Provolávání hesel „žena, život, svoboda“ totiž mohou za extremistické považovat už jen jejich rodiče, dávno beznadějně chycení do pastí propagandy a neochotní vymanit se z nepřehledných, avšak přísně vynucovaných pravidel.

Nakonec ale Rasoulof nejvíce pozornosti klade přece jen na rodiče, které nezobrazuje jako beznadějně vymyté mozky, nýbrž jako vcelku láskyplné a morální bytosti, jež se především snaží ochránit své nejbližší. Emoční jádro snímku tudíž neleží v mladých dcerách, které se proti vůli rodičů účastní demonstrací, jelikož jejich vývoj je v podstatě minimální – avšak právě postavy Imána a jeho manželky Nadžme, skvěle a vrstevnatě zahrané Missaghem Zarehem a Soheilou Golestani, projdou napříč rozmáchlou, bezmála 170 minut dlouhou stopáží, největší proměnou.

Zpočátku se zdá, že budeme sledovat hlavně Imána, jenž se po 20 letech prorežimní služby dostal na pozici, kde se už ušpinění rukou nevyhne. Náročná práce jej výrazně mění, k čemuž se musí postavit i jeho oddaná a milující choť Nadžme. Tvrdý a paranoiu navozující režim však od obou vyžaduje značnou mentální gymnastiku, aby si sami před sebou obhájili spoustu rozhodnutí a postojů, z nichž občas běhá mráz po zádech. Nejen proto, jde o jak důležitý, tak i strhující snímek, který si diváckou pozornost rozhodně zaslouží.