Selhání vyloučeno je film, k němuž si diváci i kritici chvilku hledali cestu. Ne kvůli jeho kvalitám, ale kvůli načasování, které nemohlo být horší. V roce 1964 měla totiž premiéru i klasika Stanleyho Kubricka Dr. Divnoláska. Oba filmy se zabývají možností, že vypukne třetí světová válka, oba byly poměrně komorní a oba nakonec skončily u studia Columbia Pictures. A Kubrick si vydupal, že jeho dílo půjde do kin první. Když tedy o pár měsíců později dorazilo Selhání vyloučeno, měli diváci pocit, že téma už mají nakoukané a navíc se v kinech smáli, protože Kubrick natočil komedii a to, že Lumetova podívaná není zrovna legrační, část z nich úplně nedokázala přijmout. Takže tahle pecka zapadla, naštěstí čas vyléčí všechno a dnes je Selhání vyloučeno považované za klasiku. A já budu docela rád, když si k němu díky V.I.M. taky najdete cestu. Lumet totiž v roce 1964 natočil strašlivou pecku a na CSFD má mimochodem lepší hodnocení než Dr. Divnoláska. 

Režisér byl v polovině šedesátých let ještě víceméně na začátku své kariéry a spousta jeho slavných kousků měla teprve přijít, ale pár už jich na kontě měl. A u Selhání vyloučeno si člověk nemůže nevzpomenout na Dvanáct rozhněvaných mužů. Částečně za to může přítomnost Henryho Fondy, jenž tu sice povýšil na prezidenta, hraje ovšem podobně inteligentního hrdinu, jenž se nenechá ovládat emocemi, i když je situace sebezoufalejší. A v momentě, kdy zjistí, že kvůli technické chybě letí americké bombardéry s atomovkami směrem k Moskvě, je zoufalá docela dost. 

Lumet se tu však ke své první klasice vrací spíš komorním pojetím a faktem, že si vystačí s naprostým minimem. Selhání vyloučeno se odehrává v asi čtyřech interiérech a vystačí si jen se skvělými herci a výtečně napsanými dialogy. Alespoň zdánlivě, protože podobně jako u Dvanácti rozhněvaných mužů se tu režisér projevuje jako hodně kreativní filmař, který dovede s pomocí nečekaných záběrů a chytrých střihů proměnit obyčejný telefonát v neskutečně napínavou podívanou. 

Zároveň se režisér nebojí řešit i další věci než to, že k hlavnímu městu Sovětského svazu míří letadla s jadernými zbraněmi. V šedesátých letech měla Amerika po Kubánské krizi dost nahnáno a studená válka se málem proměnila ve třetí světovou, jenže Lumet tu neprezentuje jen lidi, kteří by jí chtěli zabránit. Čím víc se zdá situace beznadějná, tím víc o sobě dávají vědět ti, kdo ji jsou ochotni ji využít. Když už se útočí na Moskvu, proč nezničit celý Sovětský svaz a ukončit válku? Proč na ně neodpálit všechny atomovky, když oni by to určitě udělali, kdyby byli ve stejné situaci? Může tahle katastrofa paradoxně vést k tomu, že obě strany přestanou se zbrojením a pokusí se žít v míru vedle sebe? A nebo proč nevyvolat takovou menší třetí světovou, která by mohla restartovat svět? Pár milionů mrtvých je přeci malá daň za takovou šanci… Ačkoliv tu hrdinové a zastánci odlišných řešení nesedí v jedné místnosti a nemohou tak konfrontovat svoje názory, vůbec to nevadí. O to víc prostoru dostává samotný divák, jenž je tu nucený přemýšlet o následcích a do značné míry tak testovat i svou vlastní morálku. A čas utíká, protože bombardéry se blíží…