Pokud jste viděli pár festivalových filmů a víte, že Sedmé nebe je milostným příběhem dvou důchodců, první minuty snímku vás jistojistě vyděsí. Kamera se v nich přisaje k obličeji hlavní hrdinky, projde se s ní po bytě, pozoruje ji při šití, žehlení, odchodu z domu... a to vše bez příkras, tak aby se do recenzí mohly okamžitě vpisovat přívlastky typu „civilní“, „syrový“ nebo „realistický“. Co to znamená pro milostný vztah? Ano, nepřikrášlené a otevřené sexuální scény. Aneb představte si, jak se vaše babička zamiluje a...

Kvality Sedmého nebe rozhodně netkví v originalitě příběhu. Ten je dokonale předvídatelný, když věrně kopíruje snad všechna klišé (resp. pravidla) dramatických rozchodů „kvůli nové lásce“. Nejdřív poblouznění, pak lehká kocovina, nejistota co dál, pak prozrazení, úleva, peklo, lítost...úleva, peklo, lítost... a pak. Domyslete si... (u Sedmého nebe s odhalením konce nebudete mít problém). Novinka úspěšného německého režiséra Andrease Dresena tohle schéma ovšem zasazuje mezi postavy o věkovém průměru daleko přes 70 let. Nejen že tím na plátna přináší tabuizované téma „sexuální život v penzi“, ale odvažuje se i opustit sféru náznaků, decentních políbení a zavřených dveří do ložnice.

Samozřejmě že taková změna v přístupu je svým způsobem šokující. Přesto, z nějaké „samoúčelné snahy šokovat“ film nelze obvinit ani v nejmenším. To jen doba, v níž vládne kult těla a kult mládí, není na soulože důchodců připravena. Dnešek je doslova posedlý sexualitou. Každá druhá slečna starší patnácti let se stylizuje do nadržené samičky, hormony zaměstnává drtivá většina reklam, klipů i nadpisů na konkurenčních filmových webech... :-) Přesto jako by lidé starší šedesáti let z téhle sexem posedlé reality vyrostli a stali se jen bodrými babičkami a milými dědečky.

Sedmé nebe je tak nejen neortodoxní, ale zároveň velmi působivé ve své výpovědi. Pozve vás do blízkosti postav, které nepodléhají stylizaci, k úplně normálním lidem, pro něž je charakteristické Domácí štěstí, křížovky a výlety do přírody (a na hřbitov), a rozehraje u nich drama, které si dřív nebo později prožije, nebo alespoň vyslechne, každý z nás. Bez obalu, bez zábran, ale i bez falešných iluzí.

Autenticitu, s níž pracuje režisér, a věrohodnost, které dokáží dosáhnout herci (hlavní herečka je přesvědčivá v každé sekundě... a v každém orgasmu!:-), myslím může ocenit i slušné procento mainstreamového diváctva.