V recenzentské branži existují v podstatě tři druhy filmů - na první se těšíte, druhé jsou vám lhostejné a těm třetím se vyhýbáte. :) Do poslední škatulky naštěstí patří většinou jen pár filmů (nemluvím teď o vyhýbání se konkrétním žánrům), ale vždycky se najde něco, co odkládáte dokud to jde. V mém případě se jednalo o Seven Swords Tsuie Harka. Jeden z nejočekávanějších wuxia filmů, který sliboval redefinici žánru, čtyřhodinovou stopáž a návrat giganta, který nám kdysi přinesl pecky jako Once upon a Time in China nebo Iron Monkey.

Bál jsem se toho filmu už když jsem viděl první upoutávky. Všechno bylo na svém místě - vybroušené akční scény, adaptace slavného románu z dob, kdy se v Číně ještě platilo spadaným listím a zajímavé herecké obsazení, jenže... celé to vypadalo jako televizní splácanina, kterých jsou čínské televize plné až k prasknutí. Ani stopa po emocích nebo náročnějších vizuálních prostocvicích. Tsui Hark ostatně byl a je podezřelou persónou od té doby, co v roce 2000 přešel od režírování k produkci a psaní scénářů. Na osobě Luca Bessona vidíme, že to většinou nikomu neprospěje a Tsui Hark by se mohl rovnou pasovat na jeho dvojče, protože kvalita jeho psaveckých počinů (Lovci upírů) se směle blíží tomu nejhoršímu od francouzského magnáta. Tsui Hark zkrátka přestal být "Stevenem Spielbergem Východu", jak ho během 90. let hrdě označovali jeho fanoušci.

Seven Swords nakonec do kin dorazil v dvouapůlhodinové verzi a Hark posléze zrušil i plánovaný čtyřhodinový sestřih na DVD. Prý je s touto verzí spokojený. Až po tomhle ujištění jsem si konečně jeho epos sehnal taky a zajímalo mě, jestli je král opravdu mrtvý, nebo jen pět let někde pospával a chystal zázrak.

Snímek by se dal na první pohled přirovnat k Sedmi samurajům nebo Sedmi statečným, ale vzhledem ke stáří a košatosti původní předlohy jsou jakékoliv vazby zapříčiněné jen magickou sedmičkou v názvu a tím, jak jsou hlavní hrdinové čestní a cool, když jedou zachránit vesničku, jenž má být vypleněna v souladu s nově vydaným císařským dekretem, který zakazuje lidem praktikovat bojová umění.

Jak už to tak bývá, poslal císař na tuhle akci bandu hodně exoticky vypadajících žoldáků, kteří si za každou hlavu účtují slušný balík. Když se jim do cesty postaví sedm polobohů se supermeči, vidí v tom div ne prémie (za bojové experty se účtuje mnohem víc), ale jen do chvíle než začnou padat hlavy. A to ve velkém. Hark rozjíždí svůj velkofilm opravdu stylově - zaprášené exteriéry čínských vesniček, hodně svérázní bojovníci a prudce originální zbraně (některé moc dobře znáte, mihne se tu např. i Flying Guillotine).

První bojová scéna s Lau Kar-Leungem (jakýmsi Karlem Gottem čínského kung-fu ;) na působivosti nešetří, ale už tady pochopíte, že se Hark vydal proti proudu i v tomhle oboru a nabízí předrátovanou, jaksi podivně zpomalenou poetiku, při které se záměrně kašle na fyzikální zákony tak, aby hrdinové vypadali lehčí než héliem plněné balónky. Vypiplanost Tygra a Draka tu bohužel chybí a tak akční scény zůstávají i díky chaotickému střihu divákovi něco dlužny. Minimálně do chvíle, než se na place objeví další ze "sedmi mečů", Donnie Yen a přidá svojí trošku do mlýna. Je při tom jasně patrné, že se nenechal od choreografů ukecat k ničemu nedůstojnému a vyvalil prostě svoje charisma i dlouholeté zkušenosti.

Jeho finální souboj nabízí nejen to nejlepší z akční stránky Seven Swords (včetně všude diskutované mečovice v úzké chodbě, která kreativitou ve využití prostoru odkazuje zpět k hongkongské akční škole podobným způsobem jako záchodová jatka v Utržený ze řetězu), ale také pomáhá rámovat jeho postavu. Všichni ostatní jsou najednou jen bezcennými figurkami, o nichž se navzdory přestřelené stopáži nic nedozvíme. Jediný Donnie stihne osvětlit svojí minulost, tragicky se zamilovat a nakonec si ještě všechno jednou pro vždy vyřídit. Kéž by si podobný luxus mohly dopřát i ostatní postavy. Problém vězí v tom, že Hark počítal nejen se skoro dvojnásobnou stopáží, ale také s dalšími díly. A když k tomu přičteme značně experimentální narativ.... eee... budování děje, začne to jít se Seven Swords doslova od desíti k pěti.

Pokud se někdo z vás v Harkově tvorbě orientuje, možná bude vědět, že Tsui po třetím díle Once upon a Time in China tak nějak usoudil, že tradiční dějová skladba je nudná a začal si hrát. Nejvíc se to projevilo ve snímku Dao (The Blade), který má se Seven Swords společného víc než byste si mohli myslet. Nedořečené pointy, velmi pomalý posun děje a podivné, až bizarní prostředí, které se snaží vypadat pokud možno co nejdrsněji. Dao byl remakem hongkongské klasiky One Armed Swordsman a také po čertech stylovým filmem. Seven Swords však do stejné řeky vstoupit nedovede, protože toho potřebuje divákovi sdělit o hodně víc. Právě komunikace mezi tvůrcem a divákem je největším problémem filmu. Řada lidí Harkův přístup označuje za něco nadčasového, na co ještě dnešní divák není připraven, ale na výsledku to nic nemění - pokud u Seven Swords neusnete, zaručeně se vám povede se v něm ztratit. Je víc než příznačné, že oba předchozí Harkovy počiny (Black Mask 2 a remake Zu Warriors) trpěly úplně stejnou "nemocí".

Prostá idea o sedmi hrdinech zachraňujících vesničku před vojáky je totiž servírována značně neortodoxním způsobem. Hark věnuje dlouhé desítky minut nezajímavým pasážím, které by možná měly smyslu ve větším celku (např. trilogii), ale v sólovém projektu působí nepřístojně, zejména tváří v tvář zkratkám, které vám způsobí chronický výkrut hlavy. Např. v Sedmi statečných trvá shánění hrdinů skoro půlku filmu a všechny si při tom stihneme hezky představit. Tady jsou všichni usazení na svaté hoře, celá scéna jejich sletu trvá slabé čtyři minuty a do konce filmu poznáte v podstatě jen jednoho z nich. Naprostým výsměchem je pak flashbacková koláž ve scéně, kdy se musí hrdinové vzdát svých mečů. Je to v podstatě finále filmu a vy se tam o nich v desetivteřinových celcích dozvíte o všech víc, než v předchozích dvou hodinách. V takových momentech vám dojde, že ne všechny alternativní tvůrčí stezky vedou do nebe, některé jsou zkrátka jen bolestným tápáním, které musíme spolu s autorem vytrpět až do konce.

A pak je myslím plně v mém právu si postěžovat, protože když už Hark někde špatně odbočil a nakonec dojel úplně jinam, než jsem chtěl, mohlo být po cestě alespoň pár zajímavých věcí. Krom toho Donnieho Yena (a stejně mám podezření, že si to sám vydupal, egoistický je na to dost :) mi v hlavě už nic nezůstane a naopak je tu spousta věcí, které jsem z hlavy vytlačil ještě za pochodu. Hark často střihne někam úplně jinam pověstnou vteřinu předtím, než se něco opravdu důležitého stane, v některých scénách se postavy objevují lusknutím prstu a vy si marně lámete hlavu odkud se tam vzaly a navzdory těmhle otravným oslím můstkům film pořád působí neskutečně utahaně. Když si vezmu, kolikrát jsem chtěl během filmu posunout ručičky hodinek dopředu, je mi až do breku. Tohle má být ta revoluce? Nebo jen zkouška o převrácení všeho vzhůru nohama? Vážně nevím ale např. práce s hudbou, střihem a tempem obecně mi přišla na úrovni studenta filmové školy. Jestli je právě tohle ono zmiňované "předběhnutí doby", pak se vzdávám a dobrovolně přiznám, že do téhle experimentální budoucnosti wuxia žánru odmítám Harka následovat. Budiž přáno všem, kteří to vidí jinak.