Mladík, co luxuje svou lampičku a hraje u toho divná hudba? Ale ne, řekne si asi spousta z vás. Pozor ale! To, co vypadá jako další bezbřehá nezávislá nuda, mění se jako lusknutím prstu v zajímavě uchopený námět, který svým osobitým pojetím daleko převyšuje právě onu bezbřehou nezávislou nudu. A stačí jen tradiční road-movie vetknout do světa, který je rezervovaný pro sebevrahy a normální fyzikální zákony v něm až tolik neplatí. Právě proto se může najít spousta okamžiků, kdy budete trailer zbožňovat pro jeho vitální optimismus, což je zvláštní paradox vzhledem k tomu, že vypráví o posmrtném životě. Ukázka souzní s melancholickým podvědomím klasických filmových archetypů, kteří na prahu třicítky bloumají životem a neví, kam se vrtnout. Vypadá to asi tak, jako kdyby si Michel Gondry vzal pod otěže Zacha Braffa a společnými silami se pokusili zase jednou přiblížit absolutnímu vysvětlení, proč mladí v tomhle věku tolik nad vším bloumají. Jenže to by byla přílišná sázka na jistotu velkých jmen. To, že se podobný pocit dostavuje i u neokoukaného režiséra i herce v hlavní roli, je proto potěšující dvojnásob. Konečné resumé rozepisuji pod vlivem citelného zlepšení nálady asi takto: Příjemné koncentrované antidepresivum, které jen tak nevyprchá. A to, že občas až příliš připomíná Malou Miss Sunshine, mu snad nikdo zazlívat nebude. Nemůže za to.