Málokterý film má na zadku vypáleno slůvko KULT tak velkými písmeny jako Scott Pilgrim. Vlajková loď světa plného rachitických tvorů, odrostlých na power-upech, hi-scores a skillech čistě virtuálních, poháněná vrchním geekem Edgarem Wrightem, v jehož žánrových narážkách se mnozí ztráceli už při Jednotce příliš rychlého nasazení. Scott Pilgrim jde ještě mnohem dál než dvorní Wrightovo duo Pegg/Frost. Je to comicsová adaptace made in Kanada - tedy ze země hokejistů, Baldwinů a ještě neomezenějších možností než jaké mají v sousední Americe. Alespoň vám to tak z prvních framů bude připadat.

Zápletka je prostá - Scott je amatérský rocker, profesionální nerd (takže není divu, že ho hraje poster boy všech novodobých filmových nerdů Michael Cera a jde mu to hezky od ruky) a relativně neúspěšný randič. Proto i on sám cítí zlomyslnou ruku boží, když se mu krátce po sobě povede sbalit sedmnáctiletou Asiatku a tajemnou Ramonu Flowers, jejíž hlava mění barvu podle nálady. A navíc se jeho kapela dostala do soutěže o smlouvu na profi album. Trochu moc štěstí najednou, jak by řekl Scottův gay kamarád Wallace (Kieran Culkin trumfující definitivně filmografii staršího bráchy Macaulaye). A taky že jo, někde mezi prvním snem, druhou halucinací a Wrightovými audiovizuálními masturbacemi (míněno jen a jen v dobrém), totiž Scott spolu s publikem zjistí, že kromě zatloukání před holkama se bude muset na cestě k definitivnímu potvrzení vztahu s Ramonou (...a rozestlané posteli) utkat se sedmi ex. Směska je to vskutku pestrá - filmová hvězda, rocková dvojčata, supervegan nebo hudební producent. Tyhle střety ovšem nejsou jen trefným a mírně surreálným komentářem k tomu, co většina lidí prožívá při přechodu od jednoho vztahu ke druhému. Jsou i vhodným důvodem k tomu zapnout geekovizi na plné otáčky!

Tohle není vaše obvyklá adaptace s latexovými hrdiny, řečičkami o tom, že s velkou silou přichází velká zodpovědnost a slavnostní fanfárou od Dannyho Elfmana. I Kick-Ass má vzhledem ke komentování běžných superhrdinských comicsů ke Spider-Manovi a spol. blíž než Scott Pilgrim. Tohle je totiž úplně jiný druh črtané zábavy, která při přechodu na stříbrné plátno prošla jen minimální odtučňovací kůrou. Wright zhmotňuje zvuky, skáče ze scény do scény jako kdyby otáčel stránky - kontinuita často připomíná rozsypanost comicsových panelů, jenž si mohou dovolit zahodit místo a čas - lusknutím prstu se ocitáme ve snech, vizích, postavy kolem sebe máchají cartoonovsky vypadajícími zbraněmi a všechny jindy výhradně verbální přestřelky (jako ve filmech Kevina Smithe) se tu řeší soubojem na život a na smrt.

Představte si Michael Cera a Chrise Evanse jak spolu bojují á la Street Fighter 4 - komba, firebally, prohazování zdí a úderné hlášky drcené skrz zaťaté zuby. Zní to příliš nepravděpodobně, ale choreografie těch bitek je úžasná. A opět za tím stojí Brad Allan. Po jeho práci na Kick-Ass nebo druhém Hellboyovi lze bez přehánění říct, že v Hollywoodu momentálně není lepšího fachmana, když potřebujete někomu rozbít ciferník holýma rukama. A je jedno, jestli dělá otočky Cera, Evans nebo třeba Brandon Routh. Všichni díky armádě všehoschopných doublů a tuně vizuálních nápadů vypadají jako Neo po šesti red bullech. Náramné bitky přitom nikterak nezastiňují dialogy, protože Wrightovy postavy mají jako obvykle slušnou vyřídilku. Dokonce i kuňkající Cera a spíše strohá Mary Elizabeth Winstead jako Ramona nedovedou hlasivková stavidla zastavit, ostatně žiletkový střih a neustále "zkratkování" je u Wrightových filmů skoro trademarkem. V případě Scotta ovšem vážně hrozí, že vám začne být mírně nevolno z toho, že vás Wright nenechá nadechnout. Pod tlakem myšlenek a neustálého tvůrčího těkání se děj rozpadá na víceméně krátké, nesouvisející epizodky, které spojuje pouze postup skrz levely - to jak Scott odrovnává jednoho ex za druhým.

Někomu tenhle na první pohled povrchní postup scénářem může snímek otrávit, ale Scott Pilgrim pod tou "lacině" vypadající videoherní fasádou skrývá hned několik vrstev. A tím nemyslím, že je nutné film vidět pětkrát, abyste pochytali oddrmolené hlášky, všimli si všech tagů vznášejících se nad postavami a pochopili narážku na Zeldu nebo Seinfelda (poschovávaných odkazů je tu asi jako v libovolné epizodě Simpsonových - tj. hafo na druhou). Stačí si dát trochu odstup a představit si místo sedmi bitek, které se mohou odehrát kdykoliv a kdekoliv bez předchozího upozornění, sedm muzikálových čísel. Záměrná nespojitost filmu pak dává mnohem větší smysl, stejně tak je snažší rozklíčovat jednotlivé elementy, které jsou pointovány na příliš stříbrném podnose. Film přitom není primitivní, svým přístupem k analýze romantického vztahu naopak odkazuje k podobně surreálnému Věčnému svitu neposkrvněné mysli - a to vážně nejen proto, že hrdinův milostný objekt má křiklavě barevnou hřívu. 

V závěru si poněkud nesportovně vypůjčím slova kolegy Kocoura - líp to natočit nešlo. Wright dostal na šílený projekt velké peníze, vypiplal si casting do posledního puntíku a nedělal kompromisy. Těžko říct, kdo to schválil, ještě těžší říct, kdo za to v kinech poděkuje. Jako člověk odrostlý na Final Fight, Double Dragon, Street Fighterovi, rockových bandičkách, barevných japonských tripech na konzolích a automatech a k čertu i na tom Seinfeldovi, jsem to celé zhltnul s nostalgickou slzou ve tváři. Jó, byly to fajn časy a jsem rád, že jsem v tom nebyl sám, a že si šestatřicetiletý týpek z Anglie na cestě do Hollywoodu chtěl udělat radost. Možná pochopil, že to bude poprvé a naposledy, kdy může sobecky točit pro sebe a pár zasvěcených. To, že se tímhle projektem vyhnul dalším zaručeným nabídkám, např. na režírování Green Horneta nebo romantiky Lemra lína, už je jen třešničkou na dortu, který jeho kariéra bude brzy připomínat. Scott Pilgrim nezboří pokladny, ale nakopne váš podzim adrenalinem a omámí všechny smysly. Žánrově se rozlézá do stran a rozšíří vám obzory tak, že budete muset protřepat a promíchat svůj filmový top ten pro tenhle rok. Cítíte se na to? Tenhle film je výzva. 3, 2, 1... FIGHT!