On je sběratelem umění. Ona sběratelkou milenců. On je přesvědčen o své neodolatelnosti. Ona zůstává nečitelná. On je na venkově kvůli četbě. Ona za zábavou. On je stylizovaný. Ona přirozená. Adrien a Haydée, dva póly, které se vyrušují, se setkávají během letních prázdnin ve staré vile na francouzské Riviéře. 

Třicetiletý Adrien, který si chce otevřít galerii, tráví léto spolu se svým dobrým přítelem Danielem, malířem. Nemají žádné plány, jen lelkovat, číst, odpočívat a intelektuálně klábosit. Záměry jim naruší příjezd mladičké Haydée, která si letní noci představuje poněkud nevázaněji, a tak každý večer mizí s jedním z milenců, který ji se setměním vyzvedává. 

Adrien s Danielem si lámou hlavu nad tím, zda je Haydée tuctová, nebo jedinečná. Jsou si natolik jisti, že ji mohou kvůli její promiskuitě kdykoliv mít, že je začne vytáčet její ostentativní nezájem, který si vykládají jako koketnost. A tak o jejím sexuálním životě začnou rozvíjet milostné filosofie, a nazvou ji „sběratelkou“.  Baví se o ní povzneseně, ale jeden zaznamená hořký podtón. Dva přátelé rozvíjejí své vlastní estetické doktríny, které se vyznačují například tezí, že ani dlouhé nohy nezachrání ošklivý nos, kterému chybí vznešenost.

Sběratelka spadá do cyklu takzvaných Morálních povídek, jelikož francouzský režisér nové vlny Éric Rohmer, jenž dokonce pět let působil jako šéfredaktor převratného novovlnného časopisu Cahiers du Cinéma, měl ve zvyku svá díla svazovat do tematických celků (mimo morality jde o Komedie a přísloví či Příběhy čtyř ročních období). Hned jeho první snímek v tomto cyklu, Znamení lva o čtyřicátníkovi v Paříži, zachycuje strategie, jaké muži využívají při svádění žen. Moje noc s Maud pak prozkoumává etické hranice matematika fascinovaného Pascalem, který tráví noc u rozvedené ženy Maud. Moralita Sběratelky se pak zaměřuje na mimo jiné povahu promiskuity u mužů a žen. 

Na první pohled nepříliš dějové Rohmerovy snímky jsou často sérií rozhovorů v různých místnostech. Rohmer si pochopitelně v tradici francouzského auteurství své filmy nejen režíroval, ale i psal, byť jako v případě Sběratelky vznikalo mnoho prvků scénáře, založeného na staré Rohmerově povídce o dvou vázách, během čtení a zkoušení, pod vlivem konkrétních herců a jejich nápadů a monologů. Tím to ale nekončí. Rohmer si dokonce sám vybíral i dekorace a zabydloval scénu po svém. 

Rohmera jako samozvaného hitchcockovce zajímá voyeurská povaha filmu, čemuž je vlastně věnován už první ze tří (!) prologů, které hlavnímu ději Sběratelky předcházejí. Postavy pak vysloveně fetišizují i konkrétní části těla, následující dílo patřící do morálního cyklu se ostatně jmenuje Klářino koleno. 

A fetišizace se nevyhne ani předmětům akademické potřeby. Možná žádný jiný filmař neměl takovou zálibu ve snímání intelektuálního zátiší, hemží se to detaily na knihy, cigarety a drinky vršící se na stolech, prodlévá se na předmětech, které toho o postavách mnohdy říkají více než jejich vnitřní monology. Postavy během snímku vystřídají téměř tolik knižních titulů jako milenců. Metoda cinéma vérité užitá při práci s herci je tak doplněna výraznou stylizací. Sběratelka je Rohmerův první barevný snímek a rovněž první spolupráce s kameramanem Néstorem Almendrosem, spolu propůjčují filmu omamný, slunný, melancholický ráz. Denní rutina hrdinů – knihy, počasí, procházky, vyjížďky, koupání – a k tomu prostředí vily na jihu ze Sběratelky dělají estetickou předchůdkyni Call Me By Your Name. 

Léto není jen měsícem radovánek, ale též introspekce. Dlouhé dny, usebrání, nicnedělání nevyhnutelně vedou k přemýšlení. Přestože se Adrien rozhodl trávit léto zahálkou a pokud možno bez hlesu, jeho vnitřní hlas si nedopřeje chvíli ticha. Jako vypravěč nezavře pusu a diváka provází nezanedbatelnou částí stopáže. 

Adrien nám dává nahlédnou do své duše podobně jako protagonista Dostojevského Zápisků z podzemí. Navenek hrdopýšek, jeho vnitřnímu hlasu vévodí velikášství i bezmocnost. Vyznívá nevyhnutelně uboze, jako každý člověk, který dá nahlédnout do svého nitra bez cenzury. V Adrienově případě je však ona ubohost způsobena zejména tím, že i při rozebírání sebe sama si není schopen mnoho věcí připustit. 

Adrien je dandy, který velmi správně nachází heroismus v zahálce, ale zároveň si uvědomuje, jak nevěrohodně zní jeho monology bohatému, úspěšnému člověku. Protože éra heroismu skončila. 

Bezcílní hrdinové Sběratelky se ve svých promluvách dohadují o libertinství a promiskuitě a s emocemi se vypořádávají prostřednictvím filosofie a literatury, rozvíjí tak dušezpytný příběh o povaze krásy, intelektu a mládí. Sběratelka zůstává vysoce estetizovanou, polemickou dichotomií těla a ducha, nevázanosti a zdrženlivosti, muže a ženy, mládí a zralosti, otevřenosti a sebeklamu.