Slavný a až nelidsky aktivní režisér William Wyler už měl v roce 1965 za sebou dostatek významných filmů, aby mohl ve svých třiašedesáti spokojeně odejít na odpočinek s pocitem, že se do dějin kinematografie zapsal už víc než dost. Bylo to šest let po Benu Hurovi a sedm let po Velké zemi – umí si někdo představit triumfálnější odchod? Jenomže Wyler natočil ještě pět dalších filmů, mezi nimi právě i neokázalé drama s prvkem nepotrestaného zločinu, které jen náhodou prošlo v nezměněné podobě přes tehdejší cenzuru.

Protože se Freddie Clegg liší od všech ostatních mladých lidí svého věku, tvoří protiklady i s dívkou, kterou si vybral. Ona má ráda Picassa, on nedokáže pochopit, co se jí na deformovaných lidských postavách líbí. Ona čte Kdo chytá v žitě, on považuje Holdena Caulfielda za zlého zkaženého kluka, který mluví sprostě a zasloužil by potrestat. Freddie patří ke stejné rodině filmových šílenců jako Kingova Misery: Prakticky nevnímá zločinnou podstatu svého jednání, má vlastní pojetí morálky, ve kterém není nic špatného na tom nutit lidi násilím, aby konečně „dostali rozum“. Vlastně má dost společného s těmi relativně pohlednými, ale nepřizpůsobivými středoškolskými outsidery, kterým nikdy žádná holka neposlala valentýnku, což se jim později hodí jako pádný důvod k tomu ubodat polovinu spolužaček dranžírovacím nožem. Ve Sběrateli tak máte vzácnou možnost vidět stejnou počáteční premisu zpracovanou do míň prvoplánové podoby, s postavami nezjednodušenými na typy jako „pitomá blondýna“ nebo „sadistický úchyl“.

Co víc, jsou tu prakticky všechny předpoklady pro to, aby se u vás mohl alespoň na chvíli vyvinout náznak stockholmského syndromu. Terence Stamp je sice patřičně divný, nicméně není fyzicky odporný a motivace jeho postavy se může svým hodně nestandardním způsobem jevit dokonce jako dojemná. Koneckonců, tomuhle smrtelně vážnému mladíkovi s chorým způsobem uvažování jde přece jen o čistý cit. Alespoň tedy oficiálně, protože jeho komplikovaný vztah k ženám podle očekávání zahrnuje i velký sexuální blok, kvůli kterému se zoufale brání byť jenom pomyšlení na nějaký erotický kontakt s Mirandou. Ale mějte mu to za zlé, každou minutu, každou vteřinu, když celá jeho existence na plátně dokazuje, že je vlastně jen velké bezradné dítě. Když jí pak v jednom okamžiku vyčítavě říká, že „on jí to ulehčil, jak mohl, ale ona se vůbec nesnaží“, vzbuzuje to hrůzu, ale zároveň i soucit.