Do čeho jsem se to zase pustil? Člověk jednou v životě odrecenzuje film o mluvící zebře a už se to s ním veze. Proto jsem se musel vydat na farmu, kde žije malá Fern - plavovlasá holčička s kukučem andílka a mozkem vzpurné veganky. Nebylo tomu tak vždycky, ale jednoho dne se Fern vyplížila za tatínkem do farmy, zrovna když rodil prasátka a zželelo se jí nadbytečného kusu, pro který už prasečí maminka neměla kapacitu. V tu chvíli Dakota Fanning vyhrkla "tak jí budu kojit já" a já jsem vyprsknul smíchy. Ať žije politická korektnost.

Ale popojedem. Malá Fern začne Wilbura (tak se prasátko jmenuje) vozit kočárkem, předčítat mu, prostě se o něj stará jak o malého bratříčka, za což jí rodiče odměňují přísnými pohledy. Jenže s tím nenadělají lautr nic, protože i místní farář prohlásil, že pokud holčička netrpí psychickou poruchou a papá dostatek zeleniny, tak žádná světská ruka nedovolí, aby se o Wilbura nemohla starat. Rodiče přesto strategicky přemístí prase do červeně natřené stodoly, ve které žijí ostatní zvířata. A tady se konečně začne tlačit na pilu.

Militantní veganka Dakota totiž konečně zmizí ze scény a jen občas zaútočí svým sršním pohledem, když tatínek začne brousit sekáček na maso (je při tom tak rozkošně paličatá, že by člověk nejradši znovu zavedl tělesné tresty ;), ale jinak už nemá do čeho mluvit. Teď budou mluvit zvířátka a to prostřednictvím opravdové hollywoodské smetánky. Ovce John Cleese, kůň Robert Redford, krysa Steve Buscemi, husa Oprah Winfrey (nepsal někdo těm celebritám ty role na tělo?) a především pavoučice Šarlota v podání Julie Roberts. V českém znění samozřejmě můžete na všechny zapomenout a nahradit si je dabérskou "elitou", což je o poznání smutnější příběh, ale nebudeme si to kazit, protože to udělal režisér Gary Winick (Přes noc třicítkou) za nás.

Chtělo by se říct, že za to nemohl, protože už předloha byla tak trestuhodně naivní, že jí nešlo jen tak vzít a namlátit na stříbrné plátno, jenže tahle Pavučinka se trhá na příliš mnoha místech, než aby z toho vyšel bez několika pohlavků. Měli bychom si připomenout, že knížka, ze které film vychází je dětským bestsellerem. Není se čemu divit, mluvící zvířátka a poselství o tom, že i vaše vepřová kotleta má duši, to je holt kvalitní artikl. Problém je v tom, když si Hollywood myslí, že se divák smíří s pouhým rozhýbáním potištěných stránek, byť za asistence hollywoodské elity. Ono vůbec ta velká jména v dabingu rychle ztratí svůj lesk a při pohledu na pištící prase s inteligencí podšálku a věčně nasupenou Dakotu, která přesně v duchu hesla "nežereš maso, nepochopíš vtip" neustále hraje o dvě až tři věkové polohy výše než by její postavě slušelo, vás rychle začne přepadat únava.

Snad jen sametový hlas pavoučice Šarloty by vás mohl vysvobodit z klišovitého pekla otravných hlodavců, ve kterém je od první vteřiny jasné, že husa bude ochranářská, krysa bude svině a svině půjde na pekáč... teda... myslím samozřejmě prase... resp. Wilbura. Celých třicet minut trvá, než si všichni dají jedna a jedna dohromady a vyjde jim, že Wilbur, narozený na jaře, se nikdy nedočká prvního sněhu. A tak se mu všichni rozhodnou pomoct, včetně neoblíbené Šarloty, čímž Julia Roberts ztratí svůj punc fajn CGI postavičky a definitivně se z ní stane citlivá tetička. Ano, jediní "cool" maníci jsou na střeše a celou dobu vyčkávají, až se ten týpek na poli (strašák) konečně odporoučí, aby si mohli ukrást nějakou tu kukuřici. Jsou naivní a hloupí, ale zároveň i zábavní a spokojení. Proč nemohou být všechna zvířata taková?

Neměl bych spoilerovat, ale prostoduchost zápletky je tak neuvěřitelná, že bych neměl o čem psát. Šarlota vymyslí zásadní plán - když upoutá pozornost na svoje geniální schopnosti a začne tkát místo sítí anglicky psané vzkazy (typu "Nejezte prasata, protože jsou chlupatá"), což fascinuje místní obyvatelstvo natolik, že vždycky chvilku bez hnutí stojí před kamerou a jsou celí dojatí a pak si jdou po svém, takže Šarlota musí shánět další texty, aby mohla zase dojímat. Tohle se opakuje tak často, jak stopáž dovolí, aby to vygradovalo přerodem Wilbura z prasete domácího na prase soutěžní. A pak je tu samozřejmě pointa a poselství, při kterém zhořkne v ústech každá slanina.

Ne, nebojte se, nezhořkne. Maximálně vám vaše ratolest po projekci sdělí, že odteďka teda už vepřové maso nechce a není nic, co byste s tím mohli udělat. Klidně na to kývněte, alespoň zbyde víc pro vás. A filmy s mentorujícíma kuřatama už naštěstí vyšly z módy, takže to vždycky můžete nějak ošéfovat.

To je zhruba tak jediný následek, který byste si z filmu mohli odnést. Já ho viděl před několika hodinami a už mi straší v hlavě jenom ty krákající vrány (o vás jen v dobrém, kluci) a Dakota Fanning (definitivně odhozená do šuplíku nesnesitelných dětí). Všechno ostatní zapadne raketovou rychlostí, jak už to tak bývá u filmů, které jsou průhledné od začátku do konce a snaží se do vás ládovat moudra, aniž by je předtím přihřály v mikrovlnce. Nevím, jestli šla Pavučinka zadaptovat líp, ale vím, že v tomhle stavu u ní budou dospělí trpět jako zvířata (ehm) a někdo možná zajde i za promítačem, aby to laskavě pustil dvojnásobnou rychlostí, protože pak by se možná na plátně začalo něco dít a film by získal regulérní tempo.

Jsem krutý? Ale jistě že jsem. Nedovedu na to koukat z pozice amerických recenzentů, kteří na knize vyrůstali a mají pocit, že dětské filmy se musejí automaticky nadhodnotit, protože jejich vlastní potomek při projekci poskakoval stejně nadšeně jako Tom Cruise na gauči u Oprah. Já ocením dobrý vtip či narážku, která si najde skulinku a třebaže unikne dětskému zraku, dokáže alespoň na chvíli zkřivit obličej dospěláka do potutelného úsměvu. Takových okamžiků je tu opravdu jen pár (včetně jonesovského úprku před "balvanem") a mohu vám zaručit, že během 114 minut se o vás bude pokoušet spánek. Zpětně musím plně ocenit Stillerovo šaškování v muzeu, protože u toho jsem se skvěle bavil. Zvířata na mě zřejmě nepůsobí, tím spíš když mluví a jednají upjatěji než středoškolské učitelky dějepisu.

A takových po MovieZone zas tak moc neběhá, takže tváří v tvář demografické základně mohu s klidem odhodit pokrytectví a prozradit, že jsem u Šarlotiny pavučinky počítal každou vteřinu a byl jsem rád, když to prase odkulhalo ze záběru a já mohl jít domů. Už to nechci nikdy zažít a definitivně se vzdávám dalšího dětského filmu ve prospěch kolegů. Teď už mě s dovolením omluvte. K obědu bude vepřové a já si dám dvojitou porci. To máš za to, Wilbure!