Kdybych to měl napsat ve zkratce: San Andreas vás vůbec ničím nepřekvapí. Pokud jste po trailerech čekali jednolitý katastrofický biják, který bude mít obstojné triky, nevýrazné postavy a za den si na něj ani nevzpomenete, tipovali jste správně. Tenhle film projde většinou diváků jako nůž máslem. Ti pozornější v něm nicméně najdou pár zajímavých záchytných bodů.

Příběh o tom, jak se během zemětřesení na Západním pobřeží hledá jedna polorozbitá rodina, je totiž (téměř) přiznanou ódou na tři věci. Zaprvé na záchranáře, kteří jsou ti praví hrdinové a odhodlaně se vrhají do nebezpečí, aby zachránili cizí životy. Zadruhé na Ameriku, kterou nesrazí na kolena ani sebevětší pumelenice. A zatřetí pochopitelně na ňadra Alexandry Daddario, která jsme všichni viděli v True Detective a doteď je není možné dostat z hlavy, i když na ně koukáte jen přes tričko.

Alexandra hraje v San Andreas Rockovu dceru, která vám celý film názorně vysvětluje, jak přežít zemětřesení. Kde se schovávat, kam jít, kde vzít jídlo, které záchranářské frekvence poslouchat... Je to zkrátka děvče do té úplně největší nepohody. A jelikož tvůrci pochopili, že se tyhle instrukce snáze poslouchají od věčně vykulené sexbomby, jsou její scény tím zdaleka nejnapínavějším, co se ve filmu děje.

Kolikrát za minutu kamera švenkne z její tváře na její poprsí? Kdy už si odloží jeden ze svršků a obváže jím něčí zranění? A až se konečně dostane pod vodu, bude rozhaleně plavat přímo ke kameře? Zatímco se všude bortí digitální budovy a Rock se koupe v tragických dialozích a tristních situacích, Alexandra využívá každou minutu na plno a vtahuje vás do svých blankytně modrých očí a mezi ladné křivky. Jasně, úplně ty nářky slyším, pubertální až na půdu. Jenže to je vážně to jediné, co v San Andreas nějak zaujme!

Proč se nedá chytit něčeho víc? No protože všude kolem dlí jen draze vypadající rutina. Brad Peyton sice ve filmu drží tempo, takže se všechno plazí kupředu bez zásadních výkyvů. Jenže co z toho, když se tu jen kupí milionkrát omletá katastrofická klišé a "dramatické" linky, za které byste na scenáristu shodili nejbližší mrakodrap. Dá se samozřejmě namítat, že to přesně takhle křečovité a patetické mělo být, aby se chytali i absolutně nenároční diváci. Ti ale přeci mají Asylum a Sci-fi Channel, takže se Hollywood může s klidem snažit o něco víc.

Tolik potřebný (emmerichovský) nadhled ani humor v San Andreas zkrátka nenajdete. Jen ubíjející běhání, létaní a upozorňování na to, že zemětřesení doopravdy není sranda (v titulcích se dokonce řeší reálná krizová centra!). Celé je to pak splácané do sebe tak ledabyle, že kdybyste třeba vystřihli všechny scény Paula Giamattiho, jehož vědecké mudrování v Caltechu zabírá zhruba čtvrtinu filmu, nikdo by to nikdy nepoznal. Akorát bychom se nedozvěděli, že je Kalifornský technický institut plný moderních udělátek a chytrých hrdinů, kteří dennodenně bojují za bezpečnější svět.

Ne, nechci tím říct, že si Caltech nebo záchranáři nezaslouží uznání. Naopak, měli by se z něj těšit daleko častěji. Když už jim ale někdo staví filmový pomník, neměl by zapomenout na to, že zároveň točí letní popcorn, ve kterém bychom se měli o někoho bát, někomu fandit... nebo být zkrátka uchváceni i něčím jiným než výstřihem hlavní hrdinky. A v tom San Andreas od začátku až do konce bolestivě selhává.