Pokud znáte dřívější tvorbu dokumentaristy Ulricha Seidla, tak vás jeho africká novinka vlastně ničím nepřekvapí. Já tu čest ještě neměl, takže jsem překvapen byl. Ovšem, jak jsem posléze zjistil, formát živých obrazů je pro tohoto provokativního Rakušana více než typický, takže jestliže jeho unikátnímu stylu holdujete, máte jasno a nemusíte číst dál. Vy ostatní, jež nejste ve středoevropské dokumentaristice tak kovaní, ale radši čtěte dál.

Formálně si Seidlova díla rozhodně nespletete. Jsou totiž plná zdlouhavých záběrů na sedící či stojící lidi uprostřed obrazu. Ti obvykle vůbec nic nedělají. Osobně jsem kouzlu téhle metody nepropadl, a přestože dokáže zpočátku zaujmout, poměrně rychle sklouzává do nikam nevedoucího stereotypu. Mnohem přínosnější jsou tak standardní scény hovořících postav, nejčastěji ve vášnivém dialogu, a také snímání přímo v terénu. A že tentokrát se jedná o hodně zajímavé téma.

Nejspíš si dokážete představit, kde se asi odehrává děj filmu s názvem Safari. V centru dění jsou bohatí německy mluvící důchodci a jejich odrostlé děti, kteří dávají svým tučným bankovním kontům i stařeckým panděrům oddychnout v afrických savanách. Nepřijeli však majestátní faunu obdivovat, nýbrž střílet. S pomocí místních si tak vytipují nebohé zvíře a v ideálním případě ho dobře trefenou kulkou skolí. Velká legrace. V souvislosti se zabíjením zvířat nesmím zapomenout na varování – snímek obsahuje několik dost naturalistických scén s čerstvě sejmutými zvířátky, takže pokud jste na utrpení němých tváří hákliví, čeká vás pravé filmové peklo.

Takový dokument logicky vyvolává spoustu otázek. Nejzajímavější jsou však ty, které nejsou na první pohled patrné – jako třeba vztah místních obyvatel k těmto turistům, kteří jezdí ničit krásnou krajinu, zároveň však výrazně pomáhají lokální ekonomice. Seidl se však s místními nebaví a soustředí se na hlavní aktéry téhle kratochvíle. Ti jsou často karikováni a jejich fyzická nedostačivost je dávána do kontrastu s majestátností ušlechtilé zvěře, která však proti moderním zbraním nemá šanci. Kdo je nakonec tím skutečným pánem tvorstva? To jsou všechno podnětné otázky, které dokument vyvolává, škoda jen té samoúčelné a do sebe zahleděné formy, jež sice výsledku dává unikátní rukopis, ale zároveň také zbytečně rozmělňuje sílu myšlenek.