Jak tuhle recenzi začít bez zbytečného zakecávání? Než jsem ji napsal, prošel jsem si pěti fázemi. Před cca rokem jsem o RRR poprvé slyšel, ale nějak zvlášť mě nezaujalo, a tak jsem prováhal první vlnu recenzentů-influencerů. Pak šel čas, ohlasy sílily, ale už mi vlastně bylo blbý přijít se svou troškou do krámu o pár měsíců později. RRR se objevilo na Netflixu (je tam pořád, jen musíte hledat a mít zapnuté anglické rozhraní), ale já zrovna neměl náladu na tříhodinovou dávku indického koření. Pak jsem to konečně viděl, až na sklonku roku, aby mě netížilo svědomí, že jsem promeškal velkou pecku sezóny. A bylo to dobré, moc dobré. Jenže co o tom ještě po vší té chvále napsat. A jak to uchopit a vysvětlit lidem, co si myslí, že mají indickou kinematografii nakoukanou, protože měsíčně zbaští dvě porce butter chicken, viděli jednu sezónu Tenkrát poprvé a mají rádi stand-upy Azize Ansariho, což už je samozřejmě Američan jako poleno. 

Právě skrz tuhle „druhou” nebo i třetí, čtvrtou generaci, která nám indickou kulturu představuje skrz talíře, filmy a seriály, krůček po krůčku absorbujeme cizokrajné chutě, ale opravdu kloužeme jen po povrchu. Právě to byl hlavní důvod, proč mě k recenzi musel Cival dotlačit. Sám nakoukám jeden, dva indické spektákly ročně, není to úúúúplně moje krevní skupina, ale hlavně si uvědomuji, jak málo tamní kinematografii rozumím. Je to jako kdybyste viděli jen jednou Pelíšky a prohlásili se za znalce českého filmu. Nebo jeden film s Jackiem a rázem měli pocit, že jste odborník na hongkongskou akci. Takhle to nefunguje a v Indii je to ještě mnohem složitější, což je krásně vidět i na tom, že řada lidí RRR považuje za bollywoodský hit. Je to logické, o Bollywoodu už jste slyšeli, spojujete si ho s dlouhatánskými blockbustery, v nichž pestře odění hrdinové porušují fyzikální i jiné zákony a často náhle propukají ve zpěv či tanec. RRR je ale součástí Tollywoodu.

Odpustíte mi krátký vzdělávací odstavec? V Indii je dvaadvacet jazyků a z toho plyne i cca dvadvacet různých kinematografií. Bollywood je největší a nejslavnější, protože hindštinou mluví zdaleka největší část země. Pak tu máme Tollywood, Jollywood, Pollywood, Mollywood, či Kollywood. Tollywood má tu nevýhodu, že není jen jeden. Nárokuje si ho jednak západní Bengálsko (jazykově druhá největší oblast) a jednak Telugu (jazykově třetí největší oblast). RRR spadá pod ten druhý Tollywood v telugštině, ačkoliv na většině míst – Netflix nevyjímaje – ho najdete nadabovaný do hindštiny. Důležitým faktem je, že tollywoodské filmy, ty z Telugu, jsou aktuálně komerčně nejúspěšnější součástí indické kinematografie. Jimmy Kimmel tedy může RRR hodit do jednoho koše s Bollywoodem, ale vy jste chytřejší. Alespoň pro několik nadcházejících odstavců.

Dál už se do toho nebudeme zamotávat a přejdeme rovnou k věci. RRR je tříhodinový indický spektákl, vlastenecký blockbuster, který nabídne epické akční scény, fantastické písničky a pro někoho i nečekanou řemeslnou úroveň. Před lety jsem na MovieZone recenzoval bollywoodského Sultána, kombinaci Rockyho a Warriora, neuvěřitelně silnou v ději a sebevědomou v řemesle, a opět, to je jenom špička špičky ledovce, vyzobnutá úmyslně pro svou fascinaci západními vzory a tudíž dokonale poživatelná pro západního diváka. Kdo chce, ten si najde mezi indickými peckami každoročně deset filmů, které mu rozhodně mají co dát. Někdo se k RRR dostane skrz dnes už oscarovou písničku Naatu Naatu, neuvěřitelně návykový „šlapák”, co roztančí vaše spodní končetiny. Jinému to kamarád doporučí jako „indické Rychle a zběsile”. Obě boční cestičky mohou vést ke zklamání, protože navzdory pojítku s prvním Rychle a zběsile a „zakázané” bromanci mezi Bryanem a Domem, tu příliš pojítek nenajdete.

Jděte však do RRR jako do cizokrajného pokrmu a filmu, která vás chce učit a inspirovat. Odejdete spokojení. Velmi pravděpodobně i nadšení, protože jakkoliv tříhodinová epopej začíná dechberoucí představovačkou hlavních hrdinů, zároveň si dává na čas s jejich formování a motivacemi, takže jakmile začne děj (úvodní titulky naskočí skutečně po čtyřiceti minutách), už přesně víte, o co komu jde. Jaký to závan svěžího větříku oproti hollywoodským rychlokvaškám. A není to tak, že by je v Bolly/Tollywoodu nenapodobovali. Jenom občas používají trochu archaické vyprávěčské vzorce, které ironicky mohou na konzumenta soudobých amerických blockbusterů působit jako živá voda. 

RRR se odehrává v období, kdy Indii železnou rukou vládla Velká Británie (1858-1947), a na ploše vlasteneckého akčňáku úspěšně míchá fiktivní „what if” příběh dvou zásadních historických postav, odbojáře jménem Rama Raju a kmenového lídra Komarama Bheema. Nechci zabíhat do historických podrobností, ale vyzobnutím dvou revolucionářů, kteří se tu střetávají jako voda a oheň (s touto symbolikou film kontinuálně pracuje), aniž by tušili, že jsou – nebo vlastně nejsou – na opačných stranách barikády, snímek získává hlavní dramatické těžiště. Celé to na začátku odpálí Ray Stevenson s legračně krouceným vousem, co odveze od prostých Indů krásnou holčičku do své ošklivě renderované britské pevnosti. Bheem se jako ochránce kmene vydává do města, aby dívku přivedl zpátky, ale v cestě mu stojí Raju, nejlepší z indických policistů v britských službách, ve skutečnosti ale odbojář v utajení. 

O zvraty tu příliš nejde, ale snímek velmi pěkně nejdřív oba muže vykreslí jako absolutní Supermany ve scénách, které by v hollywoodských produkcích sbíraly lajky hráběmi, ale tady jsou pouhým teaserem, aby je pak nechal náhodně potkat na ulici při záchraně chlapce projíždějícího na člunu pod explodujícím vlakem (to se stává běžně). Přátelské pouto mezi dvěma cizinci je ukuto z kovu nejpevnějšího a film může začít. 

Tady je nám rychle servírována jednak dnes už legendární píseň Naatu Naatu, jednak také koláž přátelství tak čistého a hlubokého, že může západního diváka vyhodit ze sedla. Takový ten vzájemný bezbřehý obdiv plný lačných pohledů, známý např. z některých filmů Johna Woo nebo bezpočtu anime seriálů, je skutečně bromancí do poslední tečky. A RRR umí to rostoucí přátelství prodat i ve chvíli, kdy divák ví, že cesty těch dvou megakámošů se musí zkřížit, protože zlí Britové vědí, že pro holčičku někdo jde a rozhodnou se z elitního superpoldy udělat jejího bodyguarda. Zlí Britové jsou tu mimochodem tak zlí, že snímek logicky neobdržel žádnou lásku na letošních cenách BAFTA a na ostrovech se o něm moc nemluví. RRR je až agresivně vlastenecký a dokazuje to i písničkou v závěrečných titulcích, kde aktéři tančí a zpívají před CGI děly a národními ikonami. Tam už se člověk trochu obává, že jde o proklamaci touhy ovládnout svět nejen písničkami o síle chlapského přátelství. Jenže ten song je návykový, a tak stejně tančíte s nimi a nikoliv proti nim. Mám pocit, že po vzoru Kdyby tisíc klarinetů by nás invazní vojska utancovaly k smrti a ovládly tak republiku, aniž by padnul jediný výstřel.

RRR má neuvěřitelnou energii a udrží si ji po dlouhé tři hodiny, kdy se láme v podstatě do tří aktů/filmů. Kdo slyšel od kamarádů o fantastické akci, kterou už Hollywood neumí, ten si s přestávkami bude muset počkat až do úplného konce. Ano, máme tu ty úvodní supermanské kousky, je tady naprosto boží přepadovka britské državy s uvěřitelnými CGI zvířaty, ale mezitím je spousta povídání a zpívání. Tím nechci někoho děsit, jen prostě neočekávejte tempo typické pro Hollywood. A vlastně nečekejte ani smršť z bollywoodských moderních akčňáků. RRR hraje na trochu jiné struny, ve svém vlastenectví logicky nabízí koňské dávky patosu, a světu navíc prezentuje historické postavy, s nimiž zachází trochu důstojněji než s bezejmennými hrdiny, co napodobují Jamese Bonda a Johna Ramba dohromady.

I při mém omezeném repertoáru bollywoodských filmů jsem RRR vnímal jako vydařenou, ale nikoliv RRRevoluční podívanou. Uzrála až s nadcházejícími týdny a nikoliv jen kvůli opakujícímu se soundtracku v mých uších. Naskočil jsem do ní z rozjetého hype trainu a chvíli jsem marně hledal to kouzlo, které zdvihlo americké kritiky a diváky. Ti si RRR vybrali jako pochodeň exotické kinematografie, již je třeba pozvednout. A podařilo se jim alespoň prostřednictvím Naatu Naatu dovést své snažení do úspěšného konce.

A já jsem za to rád, protože jakkoliv bych dokázal vyjmenovat i jiné indické filmy, jež by si bezesporu zasloužily podobné haló, RRR je skvělým kandidátem pro smočení rtů v nekonečné číši indické kinematografie. Je to typický zástupce toho, co zjednodušeně vnímáme jako indické blockbustery? Pravděpodobně ne. Je to po čertech dobrý film? Rozhodně ano. A to říkám i s přimhouřením očí nad místy stále tragickým CGI, protože – a opět si rýpnu – na rozdíl od marvelovek je tady k řešení tolik jiných, důležitějších věcí, než jen žehrání nad pixel-peepingem. 

A právě proto byste RRR měli vidět, ne pro přirovnávání k západním akčním sériím, nebo pro tu jednu písničku. Proto, že vám kinematografii ukáže zas odjinud, a pokud náhodou nad tím západním mainstreamem občas lámete hůl, třeba zjistíte, že holí je ve skutečnosti mnoho. Mají různé barvy, tvary a úchopy. A třeba prostě jen potřebujete na chvilku vyzkoušet novou a vykročit s ní mimo svou komfortní zónu. Nebojte se nových horizontů a ochutnejte filmovou Indii teď, když je ještě považována za občasnou exotiku. Vzhledem k tomu, jak rychle tamní -woody dohánějí zbytek světa, nebude dlouho trvat a jejich produkce se stane pravidelnou součástí distribučních kalendářů.