Jeden z prvních vyloženě psychologických filmů a úkrok Alfreda Hitchcocka od jeho standardní produkce. I tak bychom mohli charakterizovat Rozdvojenou duši, jedno ze zásadních děl Zlatého věku Hollywoodu a ojedinělou (a údajně notně vyhrocenou) spolupráci Hitche s producentem Davidem O. Selznickem, též významným jménem oné doby. Historie ukazuje, že zdaleka ne vždy spolupráce takto věhlasných jmen přinese ovoce, ovšem v tomto případě to naštěstí dopadlo na výbornou. Proč?

Koncem druhé světové války měl Hitchcock už slušně rozjetou kariéru, přestože ty nejslavnější kousky ještě měly přijít. V tomto případě se chopil adaptace jedné novely, na rozdíl od ní se však soustředil především na to, co bylo tehdy v Hollywoodu nejzásadnější – poctivý milostný příběh. Sledujeme chladnou a racionální psychiatričku, která nečekaně propadne kouzlu nového ředitele ústavu, jenž však není tím, za koho se vydává… Zamilovaná vědkyně se pomocí přísně psychoanalytické metody snaží zjistit, co je neznámý fešák zač a postupně rozplétá zamotaný detektivní případ. Nutno uznat, že i po všech těch letech je detektivní linka chytrá a milostná část chytlavá; takto funkční kombinace obou složek rozhodně nebyla standardem ani tenkrát (o dnešku ani nemluvím).

V titulních úlohách se představili mladí a krásní Gregory Peck a Ingrid Bergman, kteří vám určitě vadit nebudou a především roztomilá švédská rodačka si tu udělala jméno. Oba toho tenkrát za sebou moc neměli, ale s psychologickou tematikou se vypořádali bez problémů. A proč ji vůbec zmiňuji? Postupy psychoanalýzy dávají velmi dobrý obrázek o tom, jak v polovině 20. století probíhala psychologická péče. Selznick se totiž dost zajímal o léčbu duševních poruch a na použité techniky nechal dohlížet svého vlastního psychiatra. Leckteré postupy dávají smysl i dnes, přesto je pro zájemce o obor zajímavé vidět i to, jak se psychologická věda od té doby posunula.

Jistě, zub času se na snímku trochu podepsal i stylisticky a náruživý konzument aktuální hollywoodské produkce může být znuděn pomalým tempem, rozvláčnými dialogy, zaprášenými triky či divadelními prvky včetně občasné teatrálnosti. To je však nezbytná daň za to, že sledujeme více než 70 let starý snímek, který se nám však odvděčí ukázkou špičky tehdejšího filmového řemesla. Dokonce víc než to – několik záběrů z pohledu první osoby je vyloženě ikonických a výtečně fungujících, a to jsem ještě nezmínil slavnou snovou sekvenci. Na té se nepodílel nikdo menší než Salvador Dalí a i když její výsledný rozsah není takový, jaký mohl být, autorův nezaměnitelný rukopis poznáte okamžitě; dokonce včetně hezké vzpomínky na jeho dřívější štaci v Andaluském psovi.

Vedle kamerových jízd a neotřelých záběrů si pozornost zaslouží i zvuková složka, především hudba. Zamilované melodramatické tóny dnes budí spíše úsměv a jsou pěknou vzpomínkou toho, jak pateticky hudba dříve ve filmech figurovala; drásavé zvuky během napínavých scén však fungují i dnes a sami se budete divit, jak dobře.

Kvůli sporům se Selznickem, jeho psychiatrem i Dalím se samotný Hitchcock k filmu nerad vracel a nebyl s výsledkem spokojen. Od zarytého perfekcionisty nic jiného ani čekat nelze, ale přestože výsledné dílo není čistě jeho dítkem, za pozornost stojí i dnes. Zábavný audiovizuál, kvalitní detektivka a náhled do historie psychologie zároveň – o takhle lákavou kombinaci bude zájem vždy.