Když šel na konci devadesátých let Ronin do kin, snad v každém článku se psalo, že jde o akční podívanou ze staré školy s honičkami, jaké se už netočí. Režíroval tvůrce druhé Francouzské spojky, slavného Grand Prix nebo klasiky Ptáčník z Alcatrazu John Frankenheimer, jenž už byl dlouho za zenitem. Ronin znamenal jeho návrat, ale šlo naštěstí o ten typ návratu, který si užili i diváci, jimž právě starosvětský přístup k vyprávění akčních a thrillerových příběhů chyběl. Jenže to, čemu se před skoro čtvrt stoletím opatrně tleskalo, stačilo za ty roky krásně dozrát. 

Ronin byl oldschool už na konci těch devadesátých let, jenže tehdy nikdo netušil, že už za tři roky přijede do kin Vin Diesel a jeho parta z Rychle a zběsile bude o devět dílů později jezdit autem ve vesmíru. A člověk, který chce honičky opravdové, fyzické a takové, na nichž se víc nadřeli kaskadéři a řidiči než trikaři, zkrátka bude muset jít do té minulosti a roninovské nahánění po úzkých uličkách francouzských měst dnes působí jako z jiného světa. Frankenheimer dokázal v akci (nejen v honičkách, ale i u přestřelek) vymáčknout maximum z toho, co nabízely technologie a akční žánr v době těsně před tím, než tu začaly hrát větší roli počítače. V tomhle směru je tak Ronin vrcholem éry, která měla skončit dřív, než nejspíš lidi na place a v kinech tušili. 

Jenže chválit jen honičky a akci by nebylo úplně fér. Ronin je pořád zatraceně zábavný a vychytralý thriller, u kterého si můžete říkat, že takové se dnes už netočí, ale na druhou stranu u ní člověk nemusí nostalgii používat, aby filmu a možná i sám sobě omluvil, že něco už je prostě staré, pomalé, divné nebo nefunkční. Protože není. Frankenheimer a jeho hollywoodské scenáristické eso David Mamet (Ronina napsal pod pseudonymem Richard Weisz) hrají s divákem hodně ambiciózní hru, jaká se snadno mohla proměnit v katastrofu. Při sledování Ronina člověku ani nemusí dojít, kolik mu toho hrdinové i tvůrci zatají. Co se skrývá v kufříku se nikdy nedozvíme, stejně jako motivace některých hrdinů k jejich jednání. Minulost a možná dokonce i skutečná jména si nechávají pro sebe, proto vůbec nevadí, když „někdo někam zavolá“ a sežene upravené Audi, doktora na penzi nebo odborníka na sledování. Prostě je zná, smiřte se s tím, takhle to v tomhle světě chodí. 

Tohle tajemství a absolutní nejistota kdo stojí na čí straně (protože ve výsledku stojí každý hlavně na té své) dělá z Ronina napínavou podívanou až do samotného konce. Pár let po konci studené války už sice hrdinové, bývalí špióni nebo vojáci, hrají za sebe, staré antipatie, zvyky a důvody, proč někomu prohnat kulku hlavou, ale zůstaly. A nebo k nim přibyly další. Ronin je krásně nevypočitatelný a vychytralý film, který nemá potřebu vysvětlovat divákům úplně všechno a díky tomu dovede být až do konce zajímavý. A i když možná budete mít při závěrečných titulcích pocit, že byste si zasloužili vědět, jestli se Samovi povedlo najít jeho lásku, jestli mu Vincent zavolal, co bylo v tom kufru a pro koho dělal Jan Tříska, nikdy se to nedozvíte. V tomhle světě špiónů, zrady, velkých peněz a ještě většího rizika jste totiž jenom na návštěvě. A nikdo tu na vás nečeká s otevřenou náručí, ani Frankenheimer s Mametem, ani jejich hrdinové, kteří už si zvykli, že jsou jen pěšáci ve smrtelně nebezpečných hrách, jimž nemusí rozumět, ale musí je hrát dál. Nic jiného totiž neumí.