Dnes se za naprosto jedničku co se shakespearovských adaptací týče považuje Kenneth Branagh. Jeho díla jsou originální, zábavná a přitom respektují poetiku originálu. Před Branaghem tu ale byl Franco Zeffirelli, který na to šel úplně jinak. Zeffirelliho adaptace děl Williama Shakespeara mají mnohem blíž k divadlu a režisér se ze všeho nejvíc opírá o herce a o to, co už funguje stovky let. O samotný příběh.

Jeho Romeo a Julie je komorní a adaptace, která odmítá jakýkoliv experiment. Všichni ten příběh známe, ale Zeffirelli se Shakespearem dokázali opět upoutat. Tehdy téměř neznámá herecká dvojice Leonard Whiting a Olivia Hussey působí, jakoby se pro tenhle film narodila. Historie nezná snad větší romantický příběh, ale spousta režisérů si na něm přesto vylámala zuby. Snad proto, že je ve své podstatně hrozně jednoduchý a naivní. Zeffirelli ale dokázal spolu s neokoukanými herci vytvořit film, který si člověka okamžitě podmaní. I kdybyste všechny dialogy znali zpaměti, budete se fascinovaně dívat až do závěrečných titulků. Budete fandit hrdinům a budete si přát, aby poslední dvacetiminutovka byla jiná, než ve všech ostatních filmech o Romeovi a Julii. Tady to zkrátka funguje dokonale. Je to, jako kdyby člověk koukal na známý příběh poprvé.

Zeffirelli se zkrátka projevil jako člověk, který má Shakespeara dobře přečteného. Ví, která scéna má jak působit, a ví, jak to natočit, aby to celé nevypadalo jen jako další nudná zfilmovaná klasika, na kterou budou pár let chodit školy povinně do kina. Jeho Romeo a Julie za těch skoro čtyřicet let nezestárli. A nejspíš ani nezestárnou. Je to nadčasový příběh a i když klasikou opovrhujete a při jméně Shakespeare se vám akorát připomene výraz češtinářky, která vám z písemky na toto téma dala čtyřku, byla by škoda zrovna tuhle adaptaci minout. Je to zkrátka jeden z těch filmů, při kterém režisér přesně věděl, čeho a jak by chtěl dosáhnout. A povedlo se mu to.