Jestli se můžeme ve filmovém průmyslu na něco spolehnout, tak jsou to nekonečné adaptace  či variace nesmrtelných děl klasika Williama Shakespeara. Filmové verze jeho komedií i tragédií by se pak daly rozdělit do dvou kategorií. Máme tu buď tradičnější a dobově věrná podání v čele se snímky Kennetha Branagha, nebo naopak modernější variace ze současnosti, jež známý motiv přepracují v jiný divácky vděčný žánr. Jenže pak je tu ještě Baz Luhrmann. Jeho Romeo a Julie sice na první pohled patří do oné druhé kolonky, svým způsobem je však shakespearovskému originálu bližší než řada klasických adaptací. I po 25 letech se navíc jedná o jedno z nejodvážnějších a nejinovativnějších pojetí, jež v rámci her britského klasika vznikla.

Režisér vzal totiž pojem moderní verze naprosto doslova. Zasadil tedy nesmrtelný příběh velmi nápaditým způsobem do současnosti, zároveň ale zanechal původní autorovy dialogy i takřka divadelní herectví. Rodiny Monteků a Kapuletů jsou tedy ve městě Verona Beach mocnými byznysmeny, místo mečů se zde tasí pistole se značkami Dagger a Sword, Romeo si dopřává extázi a znesváření členové famílií si vyřizují účty na benzince. A tím samozřejmě nášup věcí ze současnosti ani zdaleka nekončí.

Prvky, které by se jiným tvůrcům nejspíš rozpadly pod rukama a vznikl by z nich nekoukatelný patvar, ale Luhrmann dokázal naprosto originálním způsobem spojit do neopakovatelného celku, jenž potěšil jak uctívače klasiky, tak náctiletého diváka odkojeného MTV. Zpracovává do snímku všechny moderní atributy, a i když legendární divadelní hru v jistých částech značně upravuje, dokáže ji svým stylem, atmosférou a zpracováním mnoha scén složit výtečnou poctu a být jí zatraceně blízko. Poctu, po níž mohla spousta puberťáků ve škole před učitelkou machrovat, že mají klasické dílo „přečtené.“

Luhrmann jde pak ve své jedinečné vizi totálně na dřeň a svou agresivní režií s nekončícím proudem nápadů a variací klasiky nedává divákovi vydechnout. Jeho režie je možná v některých okamžicích trochu neotesaná a tlačí až příliš na pilu, i přesto diváka svou neokoukaností a urputností dokáže zcela uchvátit. Navíc zde ukazuje atributy, které k naprosté dokonalosti dotáhl až ve svém následném majstrštyku, muzikálové pecce Moulin Rouge! Máme tu jeho dnes již tradiční kamerové hrátky, výtečnou práci se střihem, v jistých pasážích téměř až přepjaté herectví a v neposlední řadě také čich na skvělý soundtrack. Už zde pak mají tyto jeho znaky své jasné a nezaměnitelné místo.

A nemůžu samozřejmě zapomenout ani na skvělé obsazení, které rozhodně nestojí jen na výkonech ústřední dvojice. Leonardo DiCaprio zde ještě před Titanicem ukazuje nejen náctiletým slečnám svůj obrovský talent a Claire Danes je správně neodolatelnou a křehkou Julií, do níž se pro změnu zamiloval každý náctiletý kluk. Bylo by však nefér zapomínat kvůli nim na vedlejší postavy. Démonický John Leguizamo tu má totiž jednu z nejlepších rolí své kariéry, Harold Perrineau jim také velmi silně sekunduje a všechno z dálky jistí svými zkušenostmi neselhávající Pete Postlethwaite. A takhle bych mohl s chválou pokračovat téměř po všech vedlejších partech.

Uznávám, že Luhrmannův zběsilý a nekompromisní styl nesedne každému a pro řadu lidí může být jeho pojetí až příliš přepálené. Jenže jakmile vás režisérovo zpracování chytne, už vás zkrátka nepustí. Romeo a Julie je filmem, který i přes svůj devadesátkový feeling v podstatě nestárne a i po čtvrt století srší neskutečnou energií a odvahou posunout nesmrtelné dílo zcela jiným směrem. A zároveň mu chce složit ten největší hold. Jasná kultovka a stále jedna z nejodvážnějších vizí, jakých se Shakespearovy hry dočkaly.