„Osvětim není muzeum. MoMA je muzeum.“ Rozčiluje se opakovaně Ruth, kdykoliv někdo zmíní Osvětim v tomto smyslu. A má pravdu. Muzeum je odvozeno od múz, od inspirace. A pokud na nějakém místě múzy mlčely, pak v Auschwitzu. 

A právě do těchto míst se ve snímu Rodinný poklad vydává, aby našla ztracenou tragickou minulost své rodiny. Píše se rok 1991, krátce po pádu Železné opony, a se Polsko otevřelo turistům ze Západu, kteří začali navštěvovat památníky šoa ve velkém. 

Na této pouti Ruth (Lena Dunham) doprovází její otec Edek (Stephen Fry), nyní po smrti své manželky a Ruthiny matky jediný žijící pamětník vyhlazení své rodiny a blízkých během holocaustu. Edek se na tuto cestu přidává nepozván, jelikož se o svou dceru, cestující na vlastní pěst z New Yorku, kde oba žijí, zpět do Polska, bojí. Nedokáže totiž zahnat vzpomínky na to, jak bylo s Židy na stejných místech padesát let předtím zacházeno. 

Edek má však výrazně jinou představu o tom, jak by měl jejich program vypadat. Zatímco Ruth si přeje navštívit Lodž, rodné město otce, on zatím najatého taxikáře Stefana (Zbigniew Zamachowski, sebevrah z filmu Tři barvy: Bílá) naviguje směrem k muzeu Fryderyka Chopina. Je evidentní, že návštěvě některých vzpomínek se touží vyhnout. 

Nejen odlišné cestovní plány, ale hlavně povahy mají otce s decrou. Edek za masku bonvivánství a humoru skrývá velké trauma, Ruth je zase velmi nejistá a neví, jak naložit se svým životem po smrti matky a po rozvodu. Neví, jak pokračovat, a proto se obrací do minulosti. A příliš jí nepomáhá, když jí otec neustále připomíná, že nemá rodinu a jak je její exmanžel báječný. Edek možná nedokáže pochopit, jak se o rodinu může někdo dobrovolně připravit, když on o tu svou přišel aktem strašného násilí. 

Oba si tedy k sobě hledají cestu tak, že kráčí pozpátku, do rodinné historie, kde se jejich pouto posiluje. Ruth sdílí svou frustraci z toho, že Edek o jejich zkušenosti nikdy nemluvil, a o tom, co rodiče zažili, jí víc pověděl matčin křik ze spaní než jakákoliv konverzace. 

Lena Dunham a její Girls byly dílem pro mnohé iritujícím, ale bezpochyby držely mileniálův prst na duchu doby. Její Ruth je tak trochu jako životem zklamanější, traumatizovanější verze Hannah a Lena jí propůjčuje jistou rozpačitost, zakaboněnost a puntičkářství, kombinaci vlastností, které z ní sice nedělají zvlášť příjemnou postavu na sledování, naprosto uvěřitelnou však ano.  

Tradičně okouzlující Stephen Fry, jenž není rodinný poklad, ale poklad národní, se pochopitelně nachází ve svém živlu tehdy, kdy hraje odstíny Edekovy povahy, v nichž druhé baví, ale velmi dobrý je i v momentech, kdy musí projevit hluboké emoce. 

Jsou to tito dva herci, kteří z velké míry úspěšně nesou tíhu tohoto fádně natočeného filmu německé režisérky Julie von Heinz. I tak se může chlubit několika procítěnými scénami: těm vévodí zejména Ruth vykupující porcelán, který patřil otcově rodině, v jeho starém bytě, v němž stále bydlí rodina, která se do něj nastěhovala přesně v okamžiku jejich odvedení do transportu. 

Pak tu jsou ale k nalezení scény, které jsou v lepším případě nedopovězené, a v tom horším nemístné (například Ruth tetující si na tělo čísla po způsobu, jakým byli značeni práceschopní vězni v táborech, patří do jiného filmu).

Rodinnému pokladu se daří přiblížit komplikovaný vztah otce s dcerou a nabídnout uvěřitelnou katarzi. Přestože ničím neoslní, téměř nikdy neupadne do netaktního melodramatu, kterým by se méně obratné filmy na podobné téma mohly zostudit. 

O letošním mimořádném snímku pojednávajícím o holocaustu s názvem Zóna zájmu se mluvilo i v MZ live: