Komorní maďarské drama od oblíbeného Szabolcse Hajdua si z letošního festivalu v Karlových Varech odvezlo hned dvě prestižní ocenění. Vedle Křišťálového glóbu získal Hajdu i cenu pro nejlepšího herce, jelikož sám ztvárnil ústřední postavu. Snímek s částečně ironickým názvem Rodinné štěstí zaujal kromě poroty i kritiky a diváky, takže můžeme být rádi, že se teď dostává i do kin. Protože je opravdu o co stát.

Obsazení je více než zajímavé. Režisér Szabolcs Hajdu si totiž ve filmu zahrál se svou manželkou a dvěma dětmi. Na ploše jednoho bytu se vystřídá celkem šest postav, z nichž čtyři jsou tedy z nejbližší Hajdovy rodiny. A veškeré dění v onom bytě, ve kterém Hajdu také skutečně bydlí, snímalo celkem třináct kameramanů, všechno jeho studenti z univerzity v Budapešti. Tomu se říká využít do mrtě vlastních zdrojů! Díky tomu všemu spadly náklady na usmolených pět tisíc euro.

Snímek ovšem rozhodně nepůsobí lacině a na technickou stránku si stěžovat nebudete. Pohyb kamery po bytě je jedním z mála prostředků, prostřednictvím kterých tu může být navozena vyloženě filmová atmosféra. Tvůrčí tým si to naštěstí uvědomoval, a tak časté a nápadité jízdy kamery budou bavit i ve chvílích, kdy se zdánlivě nic neděje. Obzvlášť při hledání malého Bruna se dynamická kamera pouští do dlouhého záběru skrz celý byt a každý milovník obrazu si musí spokojeně pomlaskávat. Hajdu si s diváky rád hraje, o čemž svědčí i fakt, že se to podstatné často děje mimo záběr. Vše je ovšem podáno srozumitelně a chytlavě.

Na rozumné ploše 81 minut se přitom rozehrává nenápadný příběh jednoho manželského páru, který musí čelit nečekané návštěvě příbuzných i vlastní krizi středního věku. Hajdu Rodinné štěstí původně napsal jako divadelní hru, kterou po čase i zfilmoval. Proto nepřekvapí, že je každý dialog promyšlený a vycizelovaný, stejně jako herecké výkony. Řeší se nevěry, finanční situace, křivdy z dětství i jedinečné nejistoty každé postavy. Hajdu ukazuje cit pro vykreslení plastických charakterů, jejichž obyčejnost a přirozenost je podána tak suverénně, že nesklouzává k nudě. To platí i o skutečně katarzním finále, jež je sice nejtišší částí filmu, ovšem emočním nábojem dává předchozímu ději hluboký smysl. Skvělá práce!