Co ještě vyprávět o čtvrtém Rockym, když ho všudemožně frčíme tak moc, že už ho musel každý fanda MovieZone vidět. Natolik, že když jsme ho promítali v Aeru, přišlo jen pár desítek lidí, ačkoliv na guilty pleasure typu Komanda opakovaně vyprodáme celý sál. Že by Rocky IV nebyl tak agitkově přiblblý a videoklipově hustý, jak tvrdíme? Vždyť je to jedna koláž vedle druhé, celovečerní MTV video na studenou válkou, v němž se dva boxeři bijou jako obří roboti v japonských seriálech. Teda obří je jenom jeden, ale rozumíme si, ne? Zároveň se u toho můžete zvrhle bavit, protože kdokoliv naivní si může myslet, že takhle vypadá opravdový box a při prvním pokusu aplikovat Rockyho styl v hospodské bitvě skončí na JIPce, kde je dost možná dodnes, protože pochroumané ego se hojí o poznání déle než pochroumaná čelist.

Tak to bychom měli. Rocky IV je boží, ačkoliv je plný chyb a dobových reliktů. Rozhodně je víc boží než Slyova režisérská verze, v níž se trochu apologeticky snaží hrát víc na city a přesah, který ale v originále – naštěstí – vlastně dost chybí, jakkoliv můžeme závěrečný proslov k sovětskému lidu považovat za dojemný a vlastně inspirativní, je z toho všeho cítít reaganovská doktrína snad ještě víc než z druhého Ramba. Ale dvanáctiletým klukům je to jedno. Nebo alespoň bylo. Žádní noví kluci, co to uvidí ve dvanácti letech, ještě plní nově nabyté svobody a dravosti devadesátek, už totiž nevyrostou. A to je důvod, proč pod tímhle liebesbrífem budou štěbetat hlavně naši/moji vrstevníci, protože ačkoliv má Rocky řemeslné kvality a je oknem do „jednodušších časů”, postrádá pro nové diváky tu nenapodobitelnou nostalgii. 

Pro mě osobně je to spolu s dalším 80s sběrem největších hitů nezapomenutelná vzpomínka na začátek let devadesátých na okresním městě, kde do kin filmy dorazily se zpožděním, moc šancí vidět na stříbrném plátně „staré Ameriky” jsme neměli a VHS bylo moje nejen domácí, ale prostě „kino”. TV Nova startovala až v roce 1994, takže rozdíl mezi Predátorem, Terminátorem, Vetřelcem nebo Rockym na VHS a odpolední pohádkou z produkce brněnského studia České Televize byl obrovský. OBROVSKÝ. VHSky od kamarádů nebo z půjčovny kolovaly po školní třídě a rozebíraly či předehrávaly se v úzkém kroužku kamarádů. Tehdy jsme se mohli soustředit na daný film dlouhé dny až týdny. „Diamanty” nebyly zakopané v hromadě bahna, všichni v danou chvíli žili jedním filmem či seriálem a davová psychóza z nich vyráběla nadčasové hity. 

Ta doba už se nikdy nevrátí, takže vnutit dnešním teenagerům původní trilogii Star Wars, Rockyho nebo druhého Terminátora je minimálně sázkou na nejistotu, ať už jim je prezentujete jako komerční lízátko nebo V.I.M., tj. bezmála umění, které by nemělo propadnout ani jejich zeitgeistem. Oni budou mít svoje hity, stejně jako je měli naši otcové a dědové. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, anebo nad tím můžeme mávnout rukou a znovu si pustit finále čtvrtého Rockyho nebo vypalovačky ze soundtracku (Vince DiCola!). Co na tom, že už mu mladí nefandí, nebo se našemu fotrovskému vkusu otevřeně smějí. Nevědí, o co přicházejí!