Říše hraček byla už při uvedení prvního plakátu a navždy bude srovnávána s Karlíkem a továrnou na čokoládu. Důvod je jednoduchý – Dustin Hoffman s excentrickým úšklebkem ve tváři prezentuje barevný svět, který má své pozoruhodné pohádkové zákony a je dost divný na to, aby to vystačilo na jeden celý film. Zatímco však u Karlíka prýští nápady ze všech scenáristických pórů, Říše hraček se prezentuje poněkud strnule. Jedna hračka dělá různé věci, je to legrační a zábavné a druhá hračka dělá zase jiné věci a na tu jednu malou chvíli je to zase legrační a zábavné. Ale tím způsobem, jako když si na ČT1 pustíte Neváhej a toč; Spousta rozlámaných fragmentů se točí ve víru barev a zvuků, aby v rámci okamžiků svého diváka nasytily.

V širších kontextech však Říše hraček zeje prázdnotou. Zach Helm si v roli scenáristy neporadil s nastíněním uspokojivě rozvětvené mytologie, do jejichž zákonitostí se dá po chvíli snadno proniknout a tak nějak si je zábavně užít. Hoffmanova postava hodného „strýčka k hračkářství“ k sobě paradoxně nikoho nepustí, přestože Hoffman sám se po herecké stránce snaží, seč mu síly stačí. Je však pořád jako náhodný kolemjdoucí, kterého poznáte od vidění. Filmová postava, která vznikla tlakem trendů a hraje roli jakéhosi maskota; už od pohledu není ničím zajímavý a nezmění se to ani když poprvé promluví. Na důstojně profilovaný charakter má příliš málo prostoru; když už nějaký dostane, jenom v něm pobíhá sem a tam, směje se jako zřízenec nejmenovaného ústavu a „legračně“ si šlape na jazyk.

Je paradoxní, jak může být pohyblivý svět hraček statický, pokud se mu nevdechne duše. Tam, kde Burton sází svou bizarně pokřivenou poetiku, Helm nesází zhola nic. Scénář vrství jeden obraz za druhým bez širších souvislostí, představuje postavy, které by si v reálném neměly co říci (protože by se nechovaly tak, jak se chovají). Jejich koexistence je nucená, protože v podobném filmu by asi takové postavy měly být a přes veškerou snahu se svého pozorovatele emocionálně nedotýká. Hrstka slušně odvedených momentů (Hoffman usínající v nemocnici) nezachrání celek. Nemá totiž na co navazovat – komplexní vyprávění ani příprava na něj neprobíhá, pokud nepočítáme řazení do vtipně nazvaných kapitol. Chybí úvod, chybí vývoj a chybí tedy i gradace. Postavy v závěru filmu nedospějí; jen si to přejí.

Audiovizuálně pestrý svět Říše hraček ožívá jen v rukou toho, kdo věří. Věří, že se věci dějí, pokud se na ně… no, věří. Přesto jakoby se to všechno dělo z jakési nepsané zvůle a nevycházelo od postav samotných.  Je úplně jedno, co kdo dělá, protože na konci to stejně všechno musí dobře dopadnout. Divák k tomu ale potřebuje dojít s hrdiny, musí si přece alespoň jednou říci „tak jsi to konečně dokázal a bylo to zasloužené“. Nebo ne? Není to snad prazákladní princip všech pohádek? Pokud všechno ostatní selže, tohle nutně musí fungovat. Jinak to nestálo za to a vypravěč selhal.

Občas se stane, že se něco ošklivým způsobem nepovede, přestože všechny papírové předpoklady znějí správně. Dustin Hoffman jako šílený profesor a Natalie Portman jako věčně zasněná pianistka však tvoří stejně kompatibilní a sehrané duo jako Rákosníček a libovolný Králík z klobouku: chápete logiku věci a tak nějak tušíte, že jsou oba z večerníčku. Jednoho ale mluví Bohdalová a druhého Dvořák a to se ve večerníčku nedělá.