Pokud je herec dobrý, tak u něj prakticky nerozhoduje, kolik má na narozeninovém dortu svíček. U akčních hrdinů je to sice trochu složitější, protože s počtem vrásek a kil navíc klesá uvěřitelnost jejich postav, ale v ostatních žánrech věk tak podstatný není. Na filmech Adama Sandlera je však snadné pozorovat, jak tenhle komerční buldozer stárne a dospívá. Zamlada byly jeho komedie plné politicky nekorektního humoru a on sám byl považován za dno komerční kinematografie. S přibývajícím věkem se však v jeho filmech objevuje čím dál tím častěji i seriozní herectví. A vůbec to není špatné. Jeho výlety do nekomediálního žánru jsou sice po komerční stránce kasovní průšvihy, ale ze Sandlera se díky filmům jako Opilí láskou stal herec, se kterým se musí počítat i pro seriozní role. A Volání o pomoc to jen potvrzuje.

Herecké výkony jsou totiž to první a to nejpodstatnější, co člověka při sledování tohoto komorního dramatu zaujme. Sandler v roli psychicky zničeného Charlieho Finemana, jehož rodina zahynula při leteckém neštěstí, doslova září. Charlie není magor, jen je na něm vidět, že prožil něco, co s ním pořádně otřáslo a pro něj i pro jeho okolí je hodně obtížné se s tím vyrovnat. Z typického sandlerovského herectví neuvidíte prakticky nic. Hlavní hrdina je spíš takový trošku roztěkaný podivín, který by si nejspíš rychle padnul do oka s Hoffmanovým Rain Manem. I když je ale Charlie oficiálně hlavní postava, mnohem větší prostor dostal Don Cheadle a jeho Alan Johnson. Čtyřicátník se zajetou zubařskou praxí, který nemá nouzi o peníze, ale vrásky mu dělá stagnující vztah s manželkou, se kterou poslední dobou nemůže najít společnou řeč. Cheadle už posledních pár let dokazuje, že patří mezi nejtalentovanější černošské herce současnosti a Volání o pomoc tento fakt jen potvrzuje. Johnson je zkrátka obyčejný chlap, se kterým se dá velmi rychle sžít.

Za herecké výkony by tedy Volání o pomoc dostalo maximální hodnocení. Trošku horší to ale je se zbytkem. Mike Binder, který je pod filmem podepsaný jako scénárista i režisér, totiž bezpochyby natočil svůj film tak, jak chtěl. Otázka ale je, jestli si jen za tenhle fakt zaslouží pochvalu. Volání o pomoc má zdánlivě všechno. Vedle prvotřídních hereckých výkonů i zajímavé téma, dobrou hudbu a pár zábavných režijních nápadů, ale Binder se rozhodl, že se svůj příběh pojme možná až příliš realisticky. Dialogy jsou opravdové a chování hrdinů uvěřitelné, ale chybí tu emoce. Ne ty skutečné, ale ty filmové. Realita je tu zkrátka v rozporu s tím, co chceme ve filmu vidět. Sledovat Charlieho a Alana je jako poslouchat cizí rozhovor. Brzy člověku dojde, že mezi těma dvěma existuje nějaký vztah a že mají společnou minulost, ale ty „filmové emoce,“ ať už jsou jakkoliv umělé, se nedostaví a film velmi brzy začne nudit.

Věřím tomu, že nějak tak, jak to vypadá ve filmu, by se situace odehrávala i ve skutečnosti, ale je realita to, co chceme vidět? Popravdě řečeno raději si znovu pustím Crash, u kterého sice vím, že Haggis diváka několikrát záměrně vmanipuluje do emocionálně silné scény, ale je to lepší než žádná emocionálně silná scéna. Naštěstí s příchodem Donalda Sutherlanda v závěru filmu Binderovi asi došlo, že reálný pohled je sice fajn, ale všeho moc škodí. V poslední půlhodině se konečně dostanou ke slovu i scény, při kterých tak příjemně mrazí v zádech. Je to ale pozdě. Kdyby se podobná atmosféra objevila během dvouhodinového děje víckrát a režisér si ji nešetřil jen na působivý závěr, určitě by to filmu prospělo.

Volání o pomoc nabízí druhý extrém v pohledu na události okolo 11. září. Zatímco Oliver Stone ve svém World Trade Center nechal každého hrdinu před tím, než vlezl do budovy, několikrát zopakovat, jak moc a moc miluje svou rodinu a kdyby se náhodou nevrátil, tak ať jim to někdo řekne, Binder na to jde z druhé strany. Žádné vyumělkované emoce, žádné pokusy nabízet divákovi laciná pozlátka. Prostě jen a pouze skutečnost. Samozřejmě, že přístup tvůrců Volání o pomoc je mi mnohem sympatičtější než emocionální vydírání člověka, o kterém se dnes už možná jen se sarkastickým úsměvem říká, že je svědomím Ameriky, ale přeci jenom není ani Binderův film to pravé.

Volání o pomoc je bezpochyby dobrý film, ale osobně si ho odškrtávám a zařazuji do kategorie „dobré, doporuč známým,“ ale připisuji si pod to malou poznámku „nikdy se na to nekoukej podruhé, umřel bys nudou.“ Na jedno podívání je Volání o pomoc ideální film, pokud jste schopni překousnout pomalé tempo a až příliš realistický pohled na vztah dvou starých kamarádů, jejichž životy nejsou ideální. Mohlo to být ale mnohem lepší. Ale jako potvrzení toho, že Sandler je opravdu výborný herec, funguje film výtečně.