Nad Deanem se jásá nejčastěji v souvislosti s Na východ od ráje a Gigantem. Z Rebela bez příčiny se stala spíš nálepka pro média, štempl, který se logicky tasí vždycky, když ty nezaměnitelné lícní kosti zase někdo vytáhne na světlo boží. Pro mě se přesto stal Rebel bez příčiny mnohem osobnějším filmem, který dokonale trumfuje i literárně vzletné Kazanovo drama i naftařskou epopej z Texasu. Rebel má v sobě totiž zakódován pocit, který nezmizí hned s příští generací, ale působí univerzálně v čase tak nějak ve stylu Půlnočního kovboje. Zatímco Kovboj tematizoval odcizení v moderním velkoměstě, Rebel sahá po zuřivém mládí, které mezi bezstarostným dětstvím a smířlivou dospělostí ztratilo manuál k vlastní existenci. Pokrytectví rodičů, společenské konvence, které spíš limitují, než aby usměrňovaly v rozletu, a obtížné hledání smyslu toho všeho okolo Nicholas Ray v Rebelovi neventiluje skrze nějaký závratně dramatický příběh, v němž by jednotlivé životní etudy a zklamání ústily v konečný výbuch.

Prostředkem je skutečně jen vnějškově klidná, uvnitř rozdrásaná a neústupná postava Jamese Deana, v níž by spokojený padesátník těžko hledal opravdové motivace k rebelii. Přesto je lze slyšet - asi jsem ještě dost mladý a dost váhavý na to, abych je cítil a aby se mnou lomcovaly i půl století po premiéře. Z Rebela snadno nevyčtete ten příručkový pocit deziluze, marnosti či nedosažitelnosti milostného vykoupení, jak by se u filmu o „ztracené generaci 50. let“ slušelo – buď ho tam prostě od prvního pohledu na Deanovu tvář ucítíte a pochopíte význam téhle nadčasové „hormonální“ výpovědi, anebo se jen docela obyčejně svezete na životním plácání jednoho umíněného sympaťáka. Každopádně věřte, že Rebel bez příčiny má tu moc sdělovat pocity, které na papír nelze zachytit.

Má-li 21. století Ztraceno v překladu a 70. léta Půlnočního kovboje, je to v mých očích právě Rebel, který v padesátých letech zasel semínko „odcizení“ jako tématu pro světovou kinematografii. Vyplatí se ho otestovat.