Zub času rád devastuje filmové uměni. Nejsilněji ohlodává asi sci-fi a komedie. První kvůli prudce se vyvíjející technice, druhé kvůli měnícím se standardům pro výrobu fóru. Stačí si zapnout o víkendu české filmy pro pamětníky a člověk snadno zjistí, že pro pitvoření, ulepenou noblesu a slova typu „erteple“ už v srdci dnešního filmového konzumenta nezůstalo místo. Situace se neodlehčí ani při zkoumání zámořských veseloher. Na ocenění většiny srandiček, které lemují druhou světovou válku, už musí být člověk po mém soudu něco mezi totálním fajnšmekrem a tolerantním bláznem.

Talent Billyho Wildera naštěstí rokům odolává, což si díky Vladimíru Železnému a jeho pravidelným reprízám Někdo to rád horké zapamatoval i český divák. Raz, dva, tři přišlo dva roky po převlekových kreacích Lemmona s Curtisem a rok po oscarovém Bytu, přes našinci blízké téma jej však na rozdíl od výše zmíněných skoro nikdo nezná. Než začnete rozmýšlet dovoz z britského Amazonu za směšných pět liber, vězte, že tak střemhlavou komedii nikde jinde nenajdete. Kdyby někdo ve scénáři vyznačoval vtipné pointy žlutým zvýrazňovačem, dostal by za pár sekund tenčí zlaté stránky. James Cagney, jehož by u nás fyziognomie předurčovala jen k roli bodrých pantátů, drtí mezi zuby bonmoty s neuvěřitelnou kadencí, a i když se někdo může ošívat kvůli statickému pojetí většiny scén, nekončící série slovních perliček – kterým dneska tak rádi říkáme hlášky – prostě musí semlít i jej. V Raz, dva, tři stíhá perla perlu, což si zaslouží ocenit víc a víc s každým satirickým rýpnutím do houstnoucích politických reálií. Cagneyho nezastavitelná mluvidla glosují boj západu s východem s tak neodolatelnou ironií, že by jí museli podlehnout snad i sovětští pohlaváři. Některé uřvané výstupy Horsta Buchholze a absolutní typizace většiny vedlejších postaviček v šablonky a nic než šablonky (dnes už se tenhle styl prakticky nevídá) už sice občas přesahují ideální vlnovou délku pro rozvibrování bránic, to ale neznamená, že by se nemělo plesat. Dokonalý cit pro kupení dialogových point a pro kombinatoriku při oblíbeném „zahlazování stop“ byste si měli nějakým způsobem sami otestovat. Jinak neuvěříte, že lze vyprodukovat tak dravou smršť vtipných průpovídek a gagů jednoho podsaditého chlapíka s desítkou přihrávačů.

P.S.: S případným pocitem, že sledujete nejužvaněnější možnou divadelní hru, nebudete daleko od pravdy...