Snad mě nějaký muzikolog nevytahá za uši, když napíšu, že ragtime je označení pro hudební žánr, pomyslného předchůdce jazzu, který se díky černošským hudebníkům začal prosazovat na přelomu 19. a 20. století. Vyznačoval se záměrnými nepravidelnostmi v melodii, což adekvátně (i když je otázkou, nakolik záměrně) odráží i vyprávění čtvrtého amerického filmu Miloše Formana.

Ragtime vychází z úspěšné knihy E. L. Doctorowa, který se původně pokoušel napsat i scénář, ale na převodu své vlastní mozaikovité struktury si vylámal zuby. Od projektu odstoupil také původně domluvený režisér Robert Altman, a tak látku začal na popud producenta Dina De Laurentiise zpracovávat Forman se scenáristou Michaelem Wellerem, jenž se podílel i na Formanových Vlasech.

„Při hledání klíče, jak se zmocnit této hutné matérie, vycházel Forman z vlastní zkušenosti dvojího pohledu na Ameriku: z odstupu přistěhovalce a jako naturalizovaný občan. Snad i proto jej v knize nejvíc zaujala postava diskriminovaného černošského outsidera, jazzového klavíristy Coalhouse Walkera, jr., jenž navzdory svému úsilí zařadit se do společnosti je z ní vyvržen a postaví se do radikální opozice,“ píše Stanislava Přádná v knize Miloš Forman - Filmař mezi dvěma kontinenty.

Není divu, že právě tento motiv Formana zaujal. Je to patrné i na nejlepší scéně filmu, v níž se Walker handrkuje se skupinou dobrovolných hasičů irského původu, kteří ho nechtějí nechat projet ulicí. Hrubiánské vidláky provokuje obraz dobře oblečeného černocha v nablýskaném autě, což po zprvu pouze verbální, avšak přesto atmosférické konfrontaci vede k tomu, že se mu vykálí na sedadlo. Walker si stěžuje místnímu policistovi, ten však nechce mít se starousedlíky problémy, a tak hrdinovi radí, aby nepořádek uklidil a celou situaci prostě nechal být. Nesmlouvavě hrdý Walker však odmítne a zahajuje donkichotský boj s úřady, jenž nemá šanci vyhrát.

„Ta vzpoura proti nespravedlnosti byl háček, na který jsem se chytil. V tom jsme taky žili, to ponížení byla i naše zkušenost, i my jsme museli vlastním rukama utírat hovna, která udělal někdo jiný,“ popisoval Forman v knižním rozhovoru s Bohdanem Slámou s názvem Povolání režisér.„Hraju takovou hudbu, o jakou mě požádají. A pak zahraju ragtime,“ naznačuje černošský klavírista svou neochotu se podřídit až příliš. Jde tedy o dalšího z formanovských bojovníků proti nespravedlivému systému.

V duchu zmíněného hudebního stylu se však Forman nezaměřuje pouze na jednu příběhovou linku, nýbrž se nebojí rozehrávat a následně nečekaně opouštět i leckteré další. Během první hodiny se tedy seznámíme i s noblesní středostavovskou rodinou, jež u sebe ubytuje Walkerovu snoubenku a její čerstvě narozené miminko; Walker se totiž k otcovské zodpovědnosti kvůli nestálému životu muzikanta zpočátku příliš nemá. Člen této rodiny, označený pouze jako Mladší bratr, se navíc zamiluje do prominentní tanečnice Evelyn, jejíž prchlivý choť ze žárlivosti zastřelí známého architekta a před soudem čelí hrozbě trestu smrti. Jako červená nit vyprávěním prochází i židovský kreslíř, z něhož se později stane úspěšný filmový režisér.

Nejen s těmito, ale i s mnoha dalšími postavami se setkáme, něco málo se o nich dozvíme a občas s nimi prožijeme i dílčí drama, ovšem o vyloženě uspokojivém narativním oblouku mluvit nelze. Právě na to často narážela i dobová kritika, evidentně zmatená z toho, že se z počáteční historické fresky zahrnující i černobílé záběry z raných dob kinematografie postupně stane etnicky podbarvená variace na Psí odpoledne. Podle Formanova pozdějšího vzpomínání film (paradoxně) pocitově prodloužilo zkrácení asi o dvacet minut, které si vynutil producent De Laurentiis a jemuž padla za oběť třeba celá linka o feministce Emmě Goldman.

Příběhová roztříštěnost však místy vede k podnětným kontrastům, například když sledujeme, jak bělošská honorace úsměvně natáčí film na pláži, zatímco skupina černochů bojuje v obléhané knihovně za svou čest i o vlastní život. A podobně působivých momentů lze najít více. Třeba Walker nehodlá ustoupit ze svých zcela pochopitelných požadavků, ale v jiném okamžiku Evelyn skloní hřbet a podepíše nevýhodnou rozvodovou smlouvu, protože se už nechce trápit. Forman s Wellerem následně ukazují, jak její zbabělé rozhodnutí nakonec slaví úspěch, zatímco Walkerovo tvrdohlavé vyznávání hrdosti a cti roztáčí tragickou spirálu.

Natáčení se uskutečnilo na podzim roku 1980, kdy probíhala (až do loňska) poslední velká herecká stávka. Ragtime se ale jako jeden z mála filmů natáčet mohl. Výjimku Forman obdržel díky Jamesi Cagneymu, jehož chatrné zdraví neumožňovalo přílišný odklad produkce. Herec nakonec zemřel roku 1986, Ragtime však byl pro ikonu hollywoodského zlatého věku poslední velkou rolí.

Klíčovým hvězdným jménem měl původně být Jack Nicholson, ten se však musel necelý měsíc před začátkem natáčení omluvit. Formanovi se následně s přispěním náhody podařilo jako velkou hvězdu (ačkoli již dávno pohaslou) angažovat právě Cagneyho – tou dobou už dvě dekády v hereckém důchodu, neschopného zapamatovat si delší úseky scénáře a odkázaného na kolečkové křeslo. I proto vidíme tuto postavu, původně napsanou jako třicátníka, většinu času sedět. Přesto se pro něj jednalo o nečekaný comeback, který paradoxně prospěl i jeho zdraví – a ukázal, že herecký veterán svým charismatem stále bez problémů ovládá předkamerový prostor.

Kamera Miroslava Ondříčka nepřekvapivě leckdy vykouzlí opojné záběry a vizuální stránce nelze upřít značná elegance až vznešenost, zcela korespondující se standardním pohledem na období začátku 20. století. Ruku v ruce s tím jde i hudba Randyho Newmana, který pro soundtrack nepoužil dobové skladby, nýbrž kvůli nedostatečné kvalitě dochovaných nahrávek vytvořil hudební motivy zcela nové – a právem si tak vysloužil první ze svých dosavadních dvanácti nominací na Oscara.

Snímek se nakonec dočkal ještě dalších sedmi oscarových nominací i šesti šancí na zisk Zlatého glóbu, nakonec však z obou ceremonií odešel s prázdnou. Kritika tradičně chválila Formanovo vedení herců, režisérovu vrcholnou disciplínu, díky jejímuž zvládnutí není těžké s postavami soucítit a chápat jejich snažení i ve chvílích, kdy jim scénář nedává přehršel prostoru. Mimochodem, ačkoli herecký ansámbl nehýří tak zvučnými jmény jako leckteré jiné Formanovy filmy, najdeme v něm i mladičké Samuela L. Jacksona či Jeffa Danielse.

Forman se tedy složité a ryze americké látky chopil se ctí a ačkoli se výsledek nemůže rovnat s Přeletem nad kukaččím hnízdem či Amadeem z hlediska ucelené, systematické realizace tvůrčích záměrů, stále jde o atraktivně natočené dílo, v jehož společnosti dvě a půl hodiny stopáže utečou velmi příjemně a poutavě. Kéž by všechny problematičtější a nepřehlednější produkce slavných režisérů dopadaly právě takhle…