Ach! Mladou krásku Elén čeká na 21. narozeniny nepříjemné překvapení – zjistí, že je nemanželským dítětem a její otčím se jí navíc proti její vůli rozhodne provdat. Dívka tudíž prchá z venkova do prohnilého a nebezpečné svody skýtajícího velkoměsta, ó hrůzo! Pro ukrácení chvíle si ve vlaku samozřejmě zapěje, na což nemůže nonšalantní milionář René zareagovat jinak než okamžitým zamilováním. Než si však bude dvojice moci definitivně padnout kolem krku, čeká ji množství bizarních patálií, nepravděpodobných náhod a problematických záměn. Můj ty Tondo kolenatej, snad to všechno nakonec dobře dopadne!

„Pokud by vám osoby, hudba nebo děj tohoto filmu připomínaly něco, co jste už mnohokrát viděli, pak jde – a na to zvlášť upozorňujeme – o podobnost úmyslnou a čistě záměrnou.“ Úvodní titulek dává jasně na srozuměnou, že teatrální přepjatost a úsměvná melodramatičnost téměř dvouhodinového snímku je zcela vědomá. Ani to však nestačilo a tuto „parodii na kýč“ brala spousta diváků zcela vážně.

Nelze se jim však tak úplně divit. Jména režiséra Martina Friče či herců Oldřicha Nového a Hany Vítové totiž s naivními protektorátními komediemi a vyprávěnkami o osudové lásce, prošpikovanými nepravděpodobnými náhodami, totiž během 30. a 40. let spojena skutečně byla. Dokonce i ztvárňované role, tedy Nového elegantní boháč a děvečka prostého původu s tváří Vítové, pasovaly do škatulek, jež tehdejší publikum dobře znalo.

Parodie se tudíž v mnoha ohledech nelišila dostatečně od děl, z nichž si utahovala, což vedlo k dodnes zábavné dvojjakosti: Je možné Pytlákovu schovanku sledovat jednak jako poťouchlý štulec přežitým žánrovým konvencím (včetně poetiky němých filmů) i jako plnokrevné a vážně míněné melodrama. A vzhledem ke kasovnímu úspěchu titulu, na který do kina přišly bezmála čtyři a půl miliony diváků, je zřejmé, že si každý vybral v souladu se svými diváckými preferencemi.

Přesto bývá filmu leckdy vyčítáno, že se dostatečně neliší od těch titulů, jimž se vysmívá. Však obdobně rozpolcená byla i komunistická kritika. Její část považovala dílo za dostatečně výsměšné, zatímco jiní sice záměr pochopili, avšak nesouhlasili s rozhodnutím bojovat proti přežitému kýči rovněž přežitým kýčem. I proto reálně hrozilo, že se film do kin vůbec nepodívá a samotní Frič s Novým se o jeho uvedení museli zasadit u ministra kultury Václava Kopeckého.

Nutno však uznat, že zkušenosti s parodickým žánrem tu byly pramalé a až do počátku 60. let a ohromujícího úspěchu Limonádového Joea bychom mohli tuzemské filmové parodie spočítat na prstech jedné ruky. Pytlákova schovanka má navíc dodnes tu jedinečnou pozici, že na rozdíl od většiny pozdějších parodií se uctivého zesměšnění nedočkaly zahraniční (především americké) žánry, nýbrž fenomény známé z domácí produkce. A ostatně možná hrála určitou roli i pochopitelná zdráhavost tvůrců, kteří sice chápali, že doba se proměnila, do agresivního poplivání své dřívější práce se jim však přesto nejspíš nechtělo.

Právě Nový se stal po únoru 1948 nežádoucí osobou, nenáviděným symbolem první republiky a jejích, s budovatelskou sorelou neslučitelných, hodnot. „Z jeho hlavního žánru, tedy z operety a hudební komedie, byla náhle odporná buržoazní veteš,“ píše publicista Václav Junek v knize Umřít pro film?.

Právě z vymezení se vůči minulosti vznikl i námět Pytlákovy schovanky, jde však o další rovinu, v níž toto dílo paradoxně spojuje neslučitelná období: Natáčení probíhalo v létě 1948, tedy půl roku po únorovém převratu, a do kin se snímek dostal na Apríla roku následujícího – kdyby však jeho vývoj započal až po komunisty oslavovaném Vítězném únoru, jen těžko by se výsledek s přežitými žánry a vzorci vypořádával tak smířlivě, zábavně a nostalgicky. I tak je však Fričovo dílo prošpikováno nenáhodnými rýpnutími a pomrknutími směrem k divákovi, jako třeba v potměšile víceznačné replice, že „nejlepší hajní se rekrutují z řad starých pytláků“.

„Chtěli jsme se vysmát životu, v němž se nepracuje, v němž stačí sentimentálně zpívat a v němž vždycky všechno nakonec dobře dopadne,“ deklamuje Nový ve značně křečovitém, na barevný filmový materiál natočeném epilogu, jenž měl zajistit „správné“ pochopení díla. Mnohokrát se však potvrdilo, že zrovna Pytlákova schovanka jednoznačné hranice mezi vážně míněným dílem a parodií rozostřila natolik podnětně, až se stala uvědomělou karikaturou sebe sama, přinesla hned několik diváckých zážitků v jednom, a navíc tak shrnula jedno končící a jedno začínající období československého filmu. Kolik tuzemských titulů se může něčím takovým pochlubit?