V rámci odpolední v Brooklynu to bylo odpoledne jako každé jiné. Horko, nuda a nenápadný pouliční cvrkot, který věští… prostě odpoledne jako každé jiné. Na počátku toho dnešního byli tři mladí chlapíci, kteří se rozhodli vyloupit banku. Jeden to zabalil hned a ti druzí dva velmi brzo zjistili, že auto, které do banky obvykle peníze přiváží, je dnes dopoledne odvezlo. A tak tu sedí s namířenými zbraněmi, koukají do poloprázdného trezoru a přemýšlejí, jak z toho všeho ven.

Al Pacino měl za svůj život spoustu zásadních rolí a těžko z ní vytáhnout jednu, kterou můžete považovat za absolutní. Jeho Sonny Wortzik však možná nejlépe charakterizuje Al Pacina sedmdesátých let (mimo Kmotra) – charismatického mladíka s vlastním názorem a tak trochu buřiče, kterému systém z rozličných důvodů dvakrát nesedí. Zatímco v Serpicovi se ze situace málem pomátl, v Psím odpoledni stojí nohama na zemi až do úplného konce. A přestože v nezávidění hodné pozici chlapíka v pasti, dokáže přesvědčit tamty venku, že je vlastně docela sympaťák.

Historické období kolem Psího odpoledne bylo poznamenáno hned několika událostmi, které ve filmu dotvářejí ucelený obrázek konkrétní doby – nástup televize a rostoucí sílu médií, averzi na adresu homosexuálních spoluobčanů, výsměšný postoj vůči státním organům. V tomhle uskupení není problém udělat z padoucha hrdinu, zvlášť když umí mluvit k publiku a rozhazuje do davu státní peníze. Obrácení „dobra ve zlo“ a naopak je typickým příznakem pro všechny filmy o vykrádání banky. Vždycky budete fandit padouchům a ne policii. Je v tom něco omamného, cítíte, že byste to taky chtěli takhle uhrát a proklouznout mezerami justice až k vytouženému bohatství bez postihu. Psí odpoledne jde ale v tomhle ještě mnohem dál. Situaci padouch versus ostatní podává s extrémním zapálením pro „hru s davem“, kde je každou minutu jazýček na jiné straně váhy. Stačí jedno dobře uvážené slovo a z jedinců se stává masa diváků, kteří jdou po zábavě. Stačí špatné slovo a je z nich banda nenávidících extrémistů, kteří vám nic neodpustí. A tak, přestože je to v podstatě příběh o jedinci, hra s lidmi se tu vede jako nosné téma.

Bohužel a nebo bohudík to není klasické „z nuly hrdinou“. To by tenhle příběh nesměl být podle pravdy, jejíž historický základ mluví jasně. Sonny Wortzik dnes není slavný hrdina, ale bývalý mukl. Že se snažil, co to šlo, to je věc druhá. Al Pacino díky tomu dostal další šanci na životní roli, kterých má v portfoliu beztak nepočítaně. Psí odpoledne je výjimečné v tom, že podobně jako třeba Telefonní budka zakládá na scenáristicky vypiplané one man show a podvědomý statut životní role tak jednoznačně podtrhuje. Pokud jste dosud neměli tu čest, je čas si doplnit vzdělání. Tohle horké odpoledne na pár metrech čtverečních je skutečně pod psa (a filmově nad psa) a Al Pacino je v něm zatraceně dobrý společník.