Scenárista obou To Gary Dauberman se poprvé k režii odhodlal s třetí Annabelle a soudě dle reakcí si to klidně mohl odpustit. Bohužel se jeho řemeslo, výkon natož celková vize nezvedly ani s návratem ke Kingovi v podobě direct-to-stream hororu Prokletí Salemu.

Film vypráví o malém americkém městečku, kam se vrací úspěšný spisovatel Ben Mears (Lewis Pullman), aby zapátral po své vlastní minulosti. Stejně jako všechny další vedlejší linky v tomhle filmu, ani tato však nikam nevede. Největším problém nového Prokletí Salemu totiž není slabá režie, okoukaný vizuál nebo mizerné CGI – největším problémem je něco, v čem by paradoxně měl Dauberman už umět chodit. Ve scénáři.

Možná je to dáno předlohou, možná za to může nízký rozpočet a fakt, že šel film rovnou na stream, tak či tak je Prokletí Salemu osekané o víceméně všechno, co by z toho mohlo dělat dobrý film. Postavy jsou neskutečně ploché (všechny do jednoho zde působí obšlehnuté z ostatních kingovek a žádná sama o sobě není zajímavá), mají nulový vývoj, záporáci tady v zásadě nemají žádné pořádné představení, ten hlavní vypadá ještě směšněji než verze z roku 1979 a navíc se mu nedostává pořádně prostoru a ten, který pro něj pracuje, má možná čtyři dialogy za celý film, což ho činí přinejlepším nadbytečným.

Lepší to ale není ani na straně protagonistů – zaprvé není za celou dobu jasné, jestli tu za hlavní hrdiny mají být děti, nebo onen spisovatel. Většinu času to totiž působí, že jedno dítě dělá všechnu práci, zatímco dospělí jen přihlíží a tváří se důležitě. Záměr, nebo ne, v jedné scéně to už působí vyloženě jako parodie od SNL. A i když se na konci ukáže, že to v podstatě je plichta, cesta k tomu finále je útrpná a vůbec ne zasloužená.

Je pravda, že filmy s upíry bývají většinou hit or miss, a všichni doufáme, že Eggers v tomhle ohledu letos nezklame, pokoušet se vůbec stavět nové Prokletí Salemu na stejnou úroveň jako chystaného Nosferatu je ale asi jako snažit se srovnávat Rachel Stoneovou (pakliže jste na film jako zbytek světa zapomněli, je to ta sra*ka s Gal Gadot od Netflixu) a kteroukoli z posledních Mission: Impossible. Technicky je obojí stejný žánr a v obou máte špióny, stačí ale pár vteřin a víte, že rozdíl ve kvalitě by snad ani nemohl být markantnější.

Abych nebyl úplně zlý, občas jsem se u filmu zasmál. Čert vem, že to bylo při scénách, u kterých to tvůrci nejspíš úplně nezamýšleli. Kdyby se mi chtělo konstantě jen brečet, bylo by to horší. Mladý Pullman je navíc sympaťák, který když nehraje uťápnuté týpky, dokáže vyzařovat i něco z toho rodinného charisma. A na Makenzie Leigh se minimálně hezky kouká.

Zbytek je ovšem bída s nouzí, které chybí jakékoli výraznější tvůrčí uchopení, aby ji vytáhlo alespoň na ten hororový průměr. Mike Flanagan by z toho byl schopný udělat několikanásobně zajímavější podívanou rozebírající hned celou škálu témat, viz jeho seriálová Půlnoční mše. Tohle ovšem žádné zachraňující kvality nemá a navíc to zabere dvě hodiny vašeho cenného času. Rutinní a naprosto zbytečná adaptace.