Co spojuje jména Pierre Richard, Louis de Funès, Jean Paul Belmondo, Gérard Depardieu, Daniel Auteuil, Philippe Noiret a veleslavnou kapelu Les Charlots? Kupodivu pouze jeden člověk. Sluší se říci, že jen málokterý režisér má to štěstí, že za svou profesní dráhu stačí oběhat všechny důležité herce své éry a natočit s nimi jejich téměř nejslavnější filmy. Claude Zidi ale dostal takové privilegium a vedle Francise Vebera (s jen o trochu chudší kariérou) se jaksi samozřejmě zařadil do čela francouzské komediální školy. Snad právě proto překvapil sérií o Prohnilých, která není plna ztřeštěných eskapád, zato nabízí tunu špinavých praktik protřelého policejního mazáka a jeho čerstvého naivního parťáka.

Zidi vyobrazuje starou policejní školu přesně tak, jak to umí jenom Francouzi. Ulice pařížského Montmartru jsou přehlídkou rozličných národností, menšin i všeho toho povalečského póvlu, který dokresluje kolorit města, kde to poctivec daleko nedotáhne. Stručně řečeno směsice, v níž umí kličkovat jen veterán schopný číst ulice stejně dobře jako ranní noviny. A Philippe Noiret dozajista je takovým detektivem, který ví, co se kde šustne, kdy je potřeba si na zločince trochu došlápnout a kdy lepší mu kořist ukrást a nechat ho jít. Žijí se svým parťákem ze dne na den a do jejich rajónu si nikdo nedovolí vstoupit. Tenhle způsob policejní práce nenajdete v předpisech ani zákonech. Platí tu jen zákon silnějšího, drzejšího a toho, kdo má pistoli.

Prohnilí jsou plni kontrastů zavádějících zajímavé pohledy na to, co je a co není správné. Je lepší vycházet se svými „ovečkami“ a pouštět na ně hrůzu nebo je poctivě zavřít, aby druhý den přišly nové a dělaly to samé? Je úplatek zločin, pokud přispěje k veřejnému pořádku? Generační střet a odlišný přístup k práci (univerzita versus ulice) ukazuje, že každá metoda má své proti a nikdo neurčí, co je a není správné. Ne v komunitě vyvrhelů a přístavních povalečů, kde si musíte hlídat záda, jinak to okamžitě schytáte. Philippe Noiret a jeho René je takový novopečený rada Vacátko, který se jen přizpůsobil době, ale jeho metody „výuky“ stále směřují ke staré škole „zločinci a jejich hodný táta“. Jen je, pravda, mnohem víc odrzlý a nebojí se přilepšit si k platu těžce neoficiálními cestami.

V takových chvílích vás napadne, že ať se Zidi pustí do čehokoliv, humor tam mít musí. Zfetovaný nadřízený je dokonalým ústřelem, za který by se nemusela stydět žádná pořádná komedie. A v Prohnilých takovým letmým naznačením, že režisér dokáže kočírovat kteroukoliv složku svého filmu a nic nedělá jen tak, aby se někomu zavděčil, natož aby si tím film jen tak z minuty na minutu zkazil. Film o nelehkém partnerství a věčném přátelství, které se zrodilo z nutnosti přežít, je jedním z režisérových vrcholů a typicky sympatickým řemeslem, na které se podíváte kdykoliv, když zrovna běží v televizi. A vydržíte až do konce. Zatímco dvojka už víceméně pouze úspěšně opakuje původní šablonu a trojka je skoro rodinnou komedií, původní Prohnilí bravurně ilustrují, že ve Francii točí ty nejlepší policejní filmy.