Žil byl kdesi v malé vísce zvané Hollywood režisér Mel Brooks a v roce 1968 debutoval veleúspěšnou muzikálovou komedii Producenti. Dostala Oscara za scénář a Brooks zavětřil, že z toho by šlo ještě něco vytřískat. Inu jal se adaptovat svůj flák na slavná prkna na Broadwayi… a opět z toho byla hojně skloňovaná událost. Od té doby se snaží, seč mu síly stačí, aby zase jednou vyrobil svůj velký hit. Ale kromě Spaceballs si z jeho režijního rejstříku těžko něco výrazného zapamatovat. Jako by to věděl, vrací se zpět k Producentům, aby je divákovi naservíroval potřetí a doufejme, že už snad naposled.

Proč doufejme? Protože třetí celková a druhá filmová verze jeho muzikálu je už trochu podivný brouk. Režisérka Susan Stroman (Brooks už z režie vycouval, má na celou věc nicméně pořád velký vliv… ostatně, stál u zrodu celého toho běsnění) víceméně kopíruje šablonu z šedesátých let. Noví Producenti jsou podáváni s nádechem legrační naivity tehdejší doby a vystavěni s neskrývanou láskou ke starým muzikálům. K tomu se však připojuje humor ze současnosti – a nutno říci, že o politické korektnosti si můžete nechat zdát ;) – a vzniká z toho jakási koktejlová všehochuť, která jako by sama nevěděla, na koho spiklenecky mrknout a komu věnovat své vypiplané výstupy. Často se stává, že divák nedocení hravost, s jakou se tvůrci do svého dílka ponořili, přestože muzikál hýří barvami a všichni hrají par excellence. Zabíjí ho totiž trapnost, zprvu nenápadně vykouknuvší, posléze stále častěji se vracející. Vtip se často zadrhne na začátku, tvůrci už z toho nedokáží vybruslit a pak jen nevesele přešlapují na místě, dokud scéna neskončí.

Osobně razím teorii, že je mnohem lepší být vtipný občas, ale zato lépe, než za každou cenu v každém záběru a s kolísavou kvalitou. Je smutné sledovat, jak to jinak s láskou tvořené Producenty pomalu ubíjí - i když se snaží o hravou stylovost, už jim to nikdo nevěří. Muzikálová čísla jsou však perfektní, choreograficky vyfintěné, příjemně vypointované a vlastně… tak trochu nefilmové. Mohli byste je stejně tak dobře sledovat z páté řady natřískaného divadla. Většinou se omezují na vybranou scénu, tedy pár metrů čtverečních a jsou stylizovány do chytré slovní přestřelky. Co je důležité – onu divadelní atmosféru si do puntíku zachovávají a přitom ji dokáží chytře rozprostřít do filmového jazyka. Rozhodně tedy figurují na předních pozicích ve výčtu trumfů, kterými se tvůrci v průběhu filmu vytasí. Ač nejsem pamětník a nemám nakoukáno nic moc z historie, z rozjuchaných čísel na mě dýchla atmosféra klasiky, sahajíc až někam ke Zpívání v dešti (to jsem náhodou viděl ;) a párkrát jsem dokonce přistihl Stroman při jeho doslovných citacích, což je roztomilý tvůrčí záměr.

Jak se od nich správně čeká, herci přehrávají ostošest. Nathan Lane i Matthew Broderick pochopili své úlohy naprosto přesně – na jednu stranu mají pečlivě nastudovány své klasické předobrazy (Zero Mostel, Gene Wilder), avšak dávají do tanečních čísel i velkou část sebe, jak ji známe odjinud (Broderick je tedy onen roztěkaný cápek, kterého najdeme v jeho filmografii nejčastěji). Velmi příjemným překvapením je pak věčný magor Will Ferrell, který už v traileru naznačil, že si svého esesáka hodlá řádně užít a jestli mu budete stát v cestě, zpráská vás příručním bičíkem ;). A stalo se. Je to klasický řvoucí Ferrell s příšernými hláškami… a ta zelená helma a humpolácký německý přízvuk to všechno nádherně korunují ;). Uma Thurman mi přišla celkem do počtu, možná proto, jak malý rozlet její postava má. Založená na přízvuku a hovoření o sobě v jiné osobě, prakticky jen přihrává těm vepředu a tiše plní svou úlohu blonďatého pozlátka, které by takový muzikál měl mít.

S Producenty je to trochu jak na moři. Chvíli je klid a chvíli bouře, tu se kocháte výhledem, tu je vám nevolno. Brooks chtěl do nových Producentů narvat všechno a Susan Stroman to neutáhla. Resp. utáhla, ale vznikl pod hodně podivný útvar, který jako by ani neměl cílovou skupinu. Na současného diváka není v konkurenci Moulin Rouge a Chicaga dostatečně moderní a vyšperkovaný, staré pamětníky pravděpodobně zaskočí jeho totální ujetost, hraničící až s vulgaritou. K tomu všemu je třeba připočíst, že původní Producenty u nás asi moc lidí nezná. Takže… kdo na ty nové vlastně půjde?