Orsonu Wellesovi začne co nevidět v pražském Ponrepu retrospektiva, jež zopakuje prakticky všechna jeho „tak nějak“ dokončená díla. Takže se budete moct přesvědčit, že Občanem Kanem, kterého už jsme tu určitě všichni viděli (!) jeho práce pouze začíná.

Jedním z jeho nejzajímavějších počinů je adaptace Procesu Franze Kafky, který jsme tu určitě už všichni četli (!). Jednoho z vůbec nejzásadnějších děl nejen německy psané literatury dvacátého století, které navíc vzniklo na našem území, takže ho s odřenýma ušima můžeme považovat za kus české kultury.

Welles se příběhu muže, který čelí obvinění, ale neví za co, a má být souzen, ale neví kým, chopil v době, kdy měl dávno prakticky znemožněno natáčení v Hollywoodu. Potom, co svým debutem naštval všechny, kteří seděli na penězích, už tam do kin nikdy neuvedl film ve stavu, v jakém chtěl. Evropa si ho ale cenila nad zlato a s Francií v čele se mu složila na adaptaci literárního díla dle vlastního výběru. Jediná podmínka byla, že předloha musí mít propadlá autorská práva. Welles samozřejmě ihned ukázal, proč se ho producenti v Americe bojí jako malomocného, když si vybral Kafku, na jehož dílo autorský zákon pořád ještě platil.

Geniální Orson Welles pojal Kafku velmi po svém.Ale prošlo mu to a mohlo se začít natáčet. A šlo o jedno z nejhektičtějších natáčení, jaké svět zažil. Jezdilo se po celém kontinentě od Paříže po Záhřeb (Praze se Orson musel vyhnout, soudruzi ho sem nepustili), navíc v extrémním tempu. Na výsledku se to samozřejmě odráží jak negativně, tak i pozitivně, protože jisté nedodělky a improvizace do určité míry podtrhávají atmosféru. Kafka svůj román ostatně také nedotáhl do konce a chybějící pasáže a naopak alternace v dodatcích dělají z jeho bizarní cesty za Zákonem ještě větší otazník.

Welles pojal Kafku velmi po svém. Jeho jednoduchý, přímý jazyk, v němž se cynismus mísí s černým humorem, nahradil velmi dramatickou a silně avantgardní formou. Zcela rozbíjí pravidla neviditelného hollywoodského stylu, nevadí mu, že záběry na sebe nenavazují, slova někdy plynou jakoby mimo postavy a je obecně těžké se zorientovat v ději (bez znalosti předlohy bych se do toho raději nepouštěl). Přeházel dokonce kapitoly, i když v tom by nebyl takový problém, protože Proces tak, jak ho známe, zkompletoval až Max Brod a není přesně jasné, jestli to udělal, jak by Kafka zamýšlel.

Roli Josefa K. svěřil Anthonymu Perkinsovi, známému především z Psycha. Což by šlo označit za asi nejslabší prvek filmu. Perkins nebyl moc dobrý herec a ačkoliv Welles s jeho „roztomilým“ výkonem umí pracovat, může to působit poněkud rušivě. Vedle Perkinse zaujímá hlavní roli Orson sám, ztvárnil nejen Právníka, ale navíc předaboval přes deset dalších hlasů.

Hlas byl pro Wellese vždy zásadní a vládne Procesu stejně jako stylizované výjevy. Welles je v tomto ohledu nejméně hollywoodský v jeho kariéře a svérázná režie se tu zcela oprošťuje od pravidel a zvyklostí. Mnozí Procesu v době jeho uvedení vytýkali, že jde o film mrtvý, úplně odtržený od reality. Co kritikům nedošlo, že přesně takový by měl být. Jde o zpodobnění noční můry moderního člověka, který ztratil kořeny, hodnoty a jistoty. Nejde ale o přesný odraz Kafky, jenž pracoval ve větší míře s nadsázkou a humorem, ale spíš veškeré negativní energie v něm. A rozhodně jde o nejlepší kafkovskou adaptaci.