Psal se rok 1964 a do italských kin dorazil „první spaghetti western“. Nikoho nezajímalo, že jich Italové do té doby už stihli natočit asi pětadvacet, a že zrovna tenhle byl remakem japonského filmu, natočil se ve Španělsku a nakradl si představitele hlavní role, většinu dějových zvratů a hudební nápady od Američanů. Byl v něm totiž „muž beze jména“ s tváří Clinta Eastwooda a brutálně likvidoval každého, kdo mu zkřížil cestu. Ano, i takhle se může zrodit legenda.

Pro hrst dolarů je film, který nám dal nespočet věcí. Proslavil jeho režiséra Sergia Leoneho, hudebního skladatele Ennia Morriconeho, oživil skomírající westernový žánr a především vyrobil hvězdu z do té doby seriálového kovboje Clinta Eastwooda. Drsňák v ponču, jenž neváhá střílet lidi jen proto, že mu rozruší koně, se samozřejmě objevil ještě v dalších dvou dílech Leoneho Dolarové trilogie. Ty možná Pro hrst dolarů i zastiňují, nic to ale nemění na tom, že právě tohle byl onen zlom v tolika důležitých kariérách.

Co Leoneho k Pro hrst dolarů dovedlo? Americké westerny byly podle něj na konci padesátých let plné moralizování a statické akce (tedy pokud se John Ford zrovna nerozhodl zlikvidovat indiánské tábořiště), a vůbec jim chyběla nekorektnost, s níž se na divokém západě muselo počítat. Rozhodl se proto tohle všechno změnit a přijít s hrdinou, kterému jde prostě jenom o peníze, a neváhá kvůli nim vyrábět nebo dokonce převážet mrtvoly. Pro hrst dolarů je tak zřejmě nejakčnější western, jaký můžete dát dohromady za dvě stě tisíc dolarů, přičemž mu nechybí všechny propriety, které se později staly pro žánr naprosto nepostradatelnými.

Ať už to jsou souboje, při kterých se pistolníkům díváme na oči a přes rameno (v Americe se takhle diváci do role vraždící mašiny nestavěly), kontrast různých detailů s dlouhými pohledy na krajinu nebo výrazná Morriconeho hudba, kvůli níž Leone klidně natahoval celé scény. Byla by přece škoda, kdyby nestihla dohrát, no ne? Právě tahle jinakost, jež se prodávala přes charismatického hlavního hrdinu, o němž divák prakticky nic nevěděl, udělala z Pro hrst dolarů zatraceně atraktivní podívanou.

V samotné Itálii se film stal nejvýdělečnější domácí produkcí všech dob, a po slušném úspěchu v Americe se ho všichni snažili kopírovat. Jen málokdo v tom ale uspěl, protože na onu magickou formuli byla potřeba nezaměnitelná kombinace Leone – Eastwood – Morricone. Tihle pánové pochopitelně dál vyráběli kinematografické zlato jak společně, tak odděleně. Všechno to ale začalo jednoho parného dne v městečku San Miguel, kam právě přijel muž beze jména…

Pusťte i speciál o Hodný, zlý a ošklivý: