Luca je Talián a žárlí jako Talián. Jeho milovaná Klára studuje problematiku vlhnutí Benátek a má vnadného konzultanta, co vypadá jako italský plážový inženýr. Aby se to nepletlo, film děje se v Praze. Kde jsme to skončili? Jo, žárlící Luca si na Kláru najme detektiva, co nežárlí, ačkoli jeho žena souloží závodně s jinými muži. Dále tu máme ještě několik dalších postav, které střídavě žárlí, souloží a pokoušejí se o fúzi replik z pornografického průmyslu a z klasické literatury. Co to pletu? Případ nevěrné Kláry přece.

Michala Viewegha zná každý, protože je často v médiích a píše díla, která si koupí i ten, kdo běžně čte leda spořitelní knížky. Proč? Protože Viewegh je mistr prostřednosti a přesně ví, kam se trefit. Což o to, autor předlohy recenzovaného filmu má dobrou mušku, zato jeho režisér připomíná opilého kovboje, který netrefí katedrálu ze tří kroků. Jak jinak si vysvětlit, že jeho film připomíná hybrid banální telenovely, sobotního lehce erotického filmu a surreálného pokusu o životní mudrosloví?

Příběh o věrnosti, nevěře, důvěře a Kláře vyniká především naprostou chaotičností všech složek. Počínaje vizuálem, který neumělostí sugeruje pornografické majstrštyky o kníratých instalatérech, konče dialogy, které dramaturgickým chaosem překračují myslitelné meze. Metafyzické výroky typu „láska je…“ „nevěra je..“ prolínají ukrutně špatní herci pofidérními citáty světových klasiků, aby bylo jasné, že tady měl někdo načteno (ne, režisér a scénárista Roberto Faenza to skutečně nebyl). Výsledkem je chaotické poštěkávání bez hlavy a paty, které debilní postsynchron posouvá do dimenzí, ze kterých si tropil šoufky Zdenek Troška ve svých světlejších vidláckých časech. Apropos, lidového Zdeňka připomene i buransky vlezlý soundtrack, který žánrově opět pošilhává po filmech pro dospělé.

Je na čase zastavit se u kladů Případu nevěrné Kláry. Především: film je neobyčejně vtipný a jakmile se přestanete chytat za hlavu a pokusíte se naslouchat perlám ducha, smích je zaručen. Všichni totiž žvatlají jako parta nadraných pivařů (znáte ta životní moudra, když těžkne hlava i jazyk) a v klinicky vyleštěném světě uhlazených blondýn, luxusních kvartýrů a smrtelně vážné stylizace to vyznívá takřka podvratně. Případ nevěrné Kláry je infikován blbostí tak zjevnou, že sám sebe v zárodku shazuje. Druhý klad? Při erotických scénách herci občas mlčí. Ale to je tak jediné blaho, které při nich zakusíte. Kudrnatí fešáci v mokasínech nám prostě ukazují, že máme být rádi za tuzemsky zaprdlý Román pro ženy.