Bývaly doby, kdy ještě filmy o druhé světové nebyly limonádové dojáky z ghett a koncentračních táborů. Naopak, přiblížily člověku zrůdnost války v jeho ryzí podobě. Mnoho lidí v tuto chvíli vytane na mysl sovětská klasika Jdi a dívej se, z jejíž závěrečné scény mrazí vždy, i když ji vidíte po desáté (pokud se takoví odvážlivci najdou). Jiní mohou zmínit Schindlerův seznam, což také není film, na který by člověk koukal s klidným svědomím. Určitě máte na seznamu i jiné kousky a já vám teď k němu přidám ještě jeden – východoněmecký Der Fall Gleiwitz o přípravě a provedení akce, která se stala záminkou vpádu do Polska a nepřímo tak zapříčinila druhou světovou válku.

Der Fall Gleiwitz se stopáží a výpravou podobá spíše levné televizní inscenaci. To však není výtka, spíše upozornění, že celé dílo je pojato silně minimalisticky. Úplně chybí jakákoliv kladná postava, vše se točí kolem nacistů. Ti mluví jen tehdy, když je k tomu důvod, jinak mlčí a odvádějí svou práci. Nedočkáte se žádného psychologizování, ani motivací postav. Zkrátka to dostali rozkazem od nadřízených a ti zase od Vůdce a rozkazy se musí poslouchat. Řadoví SSáci jako dobře promazané stroje připravující se na záškodnickou akci, což dokonale kontrastuje s výjevy z prosluněné zahrady, kde jejich velitelé poslouchají klavírní sonáty.

Divák má dilema – dá se fandit takovým lidem, dá se nějak sympatizovat s postavami, byť antihrdinskými, vytvořit si k nim pouto? Nedá, přesto je musíte fascinovaně pozorovat. Nic nepokazí, nikdo jim nezkazí plány, nikdo neodlehčí dusnou situaci nějakým žertíkem. Chybí jim náckovský sadismus a brutalita podkreslená ďábelským smíchem, jako v jiných filmech. Dýchá z nich jen stoický chlad a typicky německá preciznost.

Podobně perfekcionistický je i film samotný, o němž byste stěží řekli, že je starý více jak půl století. Český kameraman Jan Čuřík volí natolik netradiční úhly, podhledy nebo detaily, že by se za ně nemusel stydět ani leckterý dnešní filmař. Důležitá je i hudba – moderní a disharmonický ambient. Podtrhuje onu nesnesitelně odtažitou atmosféru, která je černější než tma, a kde neexistuje ani náznak uklidňujícího světýlka na konci. Der Fall Gleiwitz je fetišisticky natočená rekonstrukce oživlé noční můry plné bezcitných přízraků. Lidé jsou dodnes fascinováni nacistickým zlem, o čemž vypovídají i knihkupectví plná knížek o Třetí říši. S podobnou fascinací (pozor, neplést si s úctou) je natočen i Der Fall Gleiwitz. Po zhlédnutí na člověka dopadne stěží popsatelný pocit deprese a jen hledí na potemnělou obrazovku. Málokterému filmu se něco podobného povede. Už jen proto si zaslouží, aby ho znalo více lidí.