Divoká banda, Pat Garrett a Billy Kid, Strašáci nebo Útěk mají své místo ve dvoraně filmové slávy jisté. Kritika i diváci se jich nemohou nabažit a stále dokola na ně pějí oslavné ódy. To ostatně potvrzuje předloňská karlovarská pocta a aktuální filmové kluby na ČT2. Naopak Konvoj nebo Vražedný víkend jsou více méně řazeny mezi zbytné položky Peckinpahovy filmografie, které prý stačí vidět jen jednou, případně se na ně ani nedodívat. Jedním z nejrozporuplnějších Peckinpahových filmů je Přineste mi hlavu Alfreda Garcii, jenž jedni bezmezně vynášejí a chválí na něm prakticky vše - prvním mexickým knírkem počínaje a průpleskem ženské stafáže konče – druzí si jej zařazují do škatulky „nuda,“ „viděno,“ „na Peckinpaha slabé“ a dále se jím nezabývají.

Pravda, Peckinpah měl své nejlepší filmy za sebou a právě zahajoval pozvolný sestup do pekel, dlážděný lahvemi alkoholu a jemně posypaný kokainem. Ale i tak ze sebe ještě dokázal vymáčknout velmi dobrý výkon, který si v mnoha ohledech nezadal s tím nejlepším z jeho westernové éry. Tento tvůrce proslulý až obsesivní snahou ukázat násilí bez příkras využil atraktivního prostředí „země nikoho“ na pomezí Mexika a USA a zasadil do ní příběh o novodobých divokých bandách a zlatokopech všeho druhu.

Přitom je zajímavé, že ačkoliv co do vizuálního ztvárnění násilností jeho filmy z dnešního pohledu přinášejí čajíček daleko před bodem varu, každý násilný akt vyvolává zdání mnohem větší brutality a bolesti. Ženské postavy jsou tradičně obyčejný přívěsek mužského hlavního hrdiny a v mnoha případech se z nich stávají boxovací pytle. Jinými slovy v Peckinpahově světě se ženy dělí na zbité a znásilněné. Valná většina lidí, kteří mají s Garciovou hlavou nějaké dočinění, jsou patologické osobnosti, které by se měly pohybovat maximálně po ústavech se zvýšenou ostrahou, ne tak volně po ulici.

Jak už je u Peckinpahových filmů zvykem, každou z postav zmítá spalující touha přilepšit si, zavděčit se, chytit vrtkavé štěstí za pačesy - a zároveň rozpolcenost mezi nihilistickým pohrdáním životem a žitím na plné obrátky. Časy hrdinů bez bázně a hany rostě pominuly, svět se změnil k nepoznání a těžko odhadnout, kdo jakou hru hraje. I když i v Přineste mi hlavu Alfreda Garcii se vyskytují slabší chvilky (první půle filmu startuje dost zvolna, milostná linie je spíše směšná, některé dějové odbočky sajou), celkově z filmu převažuje pocit zdařilého exploitation oddechovky. Je to živočišné, je to sexy, je to juicy a v hlavě se vám při sledování rozleze neodolatelně guilty nálada. Co chtít víc? Aha, aby se něco podobného točilo i dnes. Hm, tak na to by musel Quentin Tarantino strávit ve videopůjčovně ještě nějaký ten týden déle. Upozornění: Pokud pláčete u filmů typu Miss Potter, je pro vás Přineste mi hlavu Alfreda Garcii tím posledním, co jste kdy viděli…