"There can be miracles - When you believe."

Právě tohle si dost možná říkal Steven Spielberg, když zakládal zbrusu nové studio na animované filmy Dreamworks Animation. Jak jinak si vysvětlit to, že pro odpich nového projektu nevzal zavděk nějakou jistotou, která pevně diváky přivábí do kin. Namísto toho se zaměřil na látku, která byla osobní, odvážná a nevšední. Pryč byla zvířátka, klasické pohádky nebo oživlé věcičky. Rozhodli se zanimovat příběh vzniku Desatera, a to ve velkém stylu. Do rozpočtu nalili rovných 60 milionů dolarů, čímž z filmu udělali do té doby nejdražší animák všech dob. A sázka se zatraceně vyplatila. Vznikl Princ Egyptský.

Není divu, že to vyšlo. Na odvážný tah se podařilo navázat neskutečná jména. Pokud jste doposud znali Prince Egyptského pouze v českém dabingu (skvělém), doporučuji přesedlat na originál. Val Kilmer, Ralph Fiennes, Sandra Bullock, Danny Glover, Jeff Goldblum, Helen Mirren, Patrick Stewart, Michelle Pfeiffer, Steve Martin. Obrovská jména, která kývla na účast ve filmu, z něj dělají hvězdnou podívanou, kde každá věta dopadá na diváka se zdrcujícím dopadem. Spielberg byl samozřejmě již tehdy fenomenálním autorem a dovedu si představit, že při prodávání svého filmu hýřil nadšením. Jde pro něj o bytostně osobní téma, neboť se ve filmu spojují rodinné konflikty, téma nesvobody, židovství a boj proti nezměrné síle. Téměř v každém jeho filmu některý z těchto prvků najdeme, v tomto se však zdárně propojili v jednom z největších příběhů, jaké lidská historie zná. 

Je hned několik důvodů, proč tak jde o můj nejoblíbenější animák vůbec. Ona témata totiž zdaleka nejsou všední, natož pro animák, jenž bývá většinu času určen zejména pro dětské oči. U Prince Egyptského nic takového nečekejme. Ke spletité látce samozřejmě přistupuje lehce zjednodušenou optikou, aby byla přístupná i pro ratolesti. Tyto ratolesti jsou ale hned v počátku filmu svědky obrovsky emotivní scény, kdy egyptští vojáci rvou neviňátka z náručí nešťastných matek. A následně přichází jedno z nejsilnějších filmových rozloučení, jaké znám. Maminka odevzdává novorozeného Mojžíše řece ve smolou vymazaném košíku doufaje, že jej uchrání před nařízením vládce Egypta. Pouštět si to nebudu, zas bych brečel a nic nedopsal. Ale vy můžete.

Dobře, pustil jsem si to, dal si chvíli pauzu a jsem zas dobrej. Je to přesně taková scéna, v níž se mísí tuplované hořkosladké emoce, které svírají každičký orgán v těle. Do uší se navíc člověku vpíjí hlas skvělé izraelské zpěvačky Ofry Haza, jež svůj part nazpívala v sedmnácti světových jazycích. Fenomenální.

Jenže to je jen začátek. Snímek se poté rozrůstá do několika komplexních rovin, které neumožňují, aby byl Princ Egyptský devalvován na nějakou náboženskou agitku. Právě naopak. Těžkopádné a nikdy černobílé téma, které často stojí nejen za rozbitou držkou nad pivem, ale mnohdy i za náboženskými válkami, je tu umně zpracováno bez příkras či falše. Na religionistické výklady to není, ale jako s úctou a respektem zpracovaný biblický příběh to funguje výborně. Jenže krása tohoto spektáklu tkví v tom, že nefunguje jen v náboženské rovině. Ve svém jádru je to syrově osobní příběh o hledání svobody.

Mojžíše zpočátku vidíme jako nevycválaného puberťáka, jenž se svým nevlastním bratrem Ramsesem závodí na monumentálních staveništích, kde vznikají nové divy světa. Mládí mu pod rukama ubíhá stejně rychle a divoce, jako zprášená země pod nohama jeho oře. Nedívá se okolo, jen na to, co je před ním. Žije v královském paláci s tisíci otroky, kteří tvoří neustálou a všední kulisu jeho života. Nepřemýšlí nad tím. To, že pod biči otrokářů trpí živí lidé (v jakém jiném animáku tohle najdeme?), je prostě fakt. Jenže pak přijde zlom. Mojžíš je svědkem smrti jednoho z nich. A ta je přijata s lakonickým konstatováním - "Vždyť jsou to jen otroci."

Obrovská rána pro Mojžíšovo laskavé nitro, které chápe dobro a zlo, ale doteď si nebylo vědomo, že by právě ono zhoubné zlo mohlo číhat nejen ve vlastní rodině, ale i v přesvědčení, na němž stojí celá mocenská dynastie. A to nestačí. Nemusím přijmout jen to, že mé pohodlí je vykupováno lidmi, kteří jsou devalvováni na pouhé položky. Náhle musím zpracovat i ten bolestivý fakt, že jsem sám původně jedním z nich. Že jsem Židem, který by za běžných okolností neměl na sobě faraónské róby, ale jizvy od neúprosných ran bičem. 

Vždyť to jsou tak nosná témata pro osobní drama! A jsou v animáku. Na pozadí vzniku Desatera, jež postupem času vedlo i ke vzniku zcela nového náboženství, je do Mojžíše vtělen bytostně osobní příběh s výborně budovaným vývojem hlavní postavy, v níž se velmi snadno můžeme zhlédnout. Samozřejmě, většina z nás není vyvolena Bohem k záchraně celého národa (kdyžtak nám dejte vědět v komentářích, jestli se něco chystá), ale každý z nás jistě někdy o sobě pochyboval, každý z nás měl chuť za sebou všechno nechat, každý z nás se dostal do sporů s tou nejbližší rodinou a každý z nás přemýšlel nad tím, kým vlastně je. Je to hlavně příběh o obrovském odhodlání a víře nejen v něco, co nás přesahuje, ale v sebe samého.

Vyspělých otázek je pak animák plný. Tomu výrazně napomáhá zejména perfektně vybudovaný ústřední konflikt, který si v ničem nezadá například s takovým Nelítostným soubojem nebo nedávno Karlem adorovaným Warriorem. Vztah Ramsese a Mojžíše je tu totiž umně a do největší hloubky propracován tak, aby na jeho konci muselo žalem pukat srdce každého diváka se špetkou emocí. Jde totiž o nádherně klasický případ toho, kdy lze chápat obě strany. Ramses je samozřejmě echt záporák, nicméně - celý život byl vychováván v přesvědčení, že hebrejští otroci jsou stejně důležití, jako cihly, které paláce staví. Nemají však svou lidskou hodnotu. Indoktrinovaná víra i sebedůvěra mu pak velí se chopit otěží po svém otci, dál vést národ k rozkvětu, proto se nelze jen tak zbavit hlavní síly, která ony monumenty buduje. 

Svou roli hraje i jistá krátkozrakost. I zde lze nalézt paralely s běžnými konflikty, s nimiž se setkáváme dnes a denně. Již nejde jen o to, že nechci propustit celý národ z mého područí. Propíjí se zde totiž velmi osobní hněv z toho, že můj bratr, s nímž jsem vyrůstal, mi již bratrem není. Už to není jen o tom vyhrát. Teď chci hlavně slepě porazit toho druhého. Ramses je tedy přesvědčen, že jej Mojžíš nenávidí, a pro samou nenávist nevidí každodenní lidské utrpení. Sám navíc musí bránit svůj národ, na nějž jsou najednou Bohem seslány smrtelné rány. A ty končí trýznivým úmrtím jeho prvorozeného potomka a zcela nevinného dědice trůnu. Lze se tedy onomu bezuzdnému hněvu divit, když jde o převlečený žal? (A viděli jsme v jakémkoliv jiném animáku tolik mrtvých?)

Můžeme pokračovat v hloubání nad barvitě vypracovaným ústředním konfliktem i Mojžíšovým putováním za vysvobozením celého národa, Bohem nebo sebou samým. Spokojme se však s konstatováním, že v Princi Egyptském se spojuje široký náboženský i hluboce osobní příběh, který stojí zejména na skvělém scénáři a brilantně zpracovaném ústředním konfliktu, který nepřestává jitřit emoce. A pokud by těch emocí náhodou bylo málo, je tu ještě jeden klíčový prvek. Zmínil jsem, že hudbu komponoval Hans Zimmer? Mistr žánru tu divákům předložil hned několik pamětihodných melodií, v nichž se snoubí ona intimní osobitost i nezměrná velkolepost. To vše je navíc podtrhnuto královskou animací, která v některých momentech opravdu bere dech. Scéna, kdy židovský národ přechází Rudé moře, je vpravdě biblická.

V rámci příběhu, který již tisíce let rozděluje celé národy, se tvůrčímu týmu podařilo stvořit dílo, které zasáhne pětileté i sedmdesátileté, věříci i ateisty, Židy i katolíky. Pojí se tu intimita i velkolepost, oku lahodící animace i uchu lahodící hudba. Koncentrovaná nádhera.