Dojde-li na náboženství, víte kdo tu na MZ bude psát recenzi. A opět jste se trefili, jste prostě čímani! Schopnost jednoduché úvahy vás kvalifikuje k tomu, abyste se nechali zastrašit trailerem na Příběh zrození. Pokud jste jej viděli, dokážete si zhruba představit, jak je na tom výsledek. I když vězte, že v trailerech je to ještě docela obstojné. Bezpohlavní, ale obstojné. Pro mě kdysi takové zjevení jako Catherine Hardwicke si tentokrát zřejmě vybrala myšlenkovou dovolenou, protože látka, která se dala uchopit několika různými způsoby, je v jejím podání přetavena v podivný hybrid. Prostě výtvor, u kterého marně pátráte po jejích trademarcích nebo něčem, na základě čehož vám u Třináctky a Legend z Dogtownu připadalo, že se pozvolna rodí opravdu dobrá režisérka. Nic takového v Příběhu zrození nenajdete ani s pomocí elektronkového mikroskopu a jakmile se spustí závěrečné titulky, napadne vás něco o nejzbytečnějším filmu roku.

V západní kultuře je snad naprosto zbytečné zmiňovat, o čem Ježíšův příběh je. Pointu zná každý, znalost posloupnosti dějů z evangelijních textů trochu vázne, ale nač být hnidopich. Chtěně či mimoděk se nám počátek Ježíšova příběhu dostává během vánočních svátků, kdy soupeří o místo v hlavním vysílacím čase a zmínku u opadavých jehličnanů s rudým vousáčem Santa Klausem. Kolem obou ikon rodinného tmelu se točí velký byznys a i ti nejotrlejší chrlí pod tlakem purpury na plotně a koled sentimentální přání jako vystřižená ze špatného melodramatu. Kritiku těchto jevů však necháme povolanějším. Zatímco vyvrcholení Ježíšova příběhu už pro mnohé čpí přílišnou náboženskostí (přece jen smrt za všechny - i ty, co se o to neprosili - je pro současníka tuhý oříšek), jsou počátky docela příjemně nezávazné. A ve světě kinematografie se s tím dají dělat hotové psí kusy. Na základě pár desítek veršů dvou evangelií lze natočit několik filmů různých žánrů, přičemž relativně suché texty předlohy lze napěchovat psychologií až po okraj. Jinými slovy ukázat, proč kdo dělá/říká to, co dělá/říká. Nevadilo by mi, kdyby na motivy Ježíšova zrozen vznikla čistokrevná "vánoční" pohádka. Trailery a zjistitelné informace však člověka naladily bezmála na stejně vážnou adaptaci jako byl poslední Bond. Chyba lávky, nic takového opravdu nečekejte. Hardwicke totiž stále osciluje mezi jedním a druhým a to je snad ta nejhorší volba, kterou mohla udělat, protože zklame všechny bez rozdílu. Druhým problémem byla volba scénáře Mike Richa. Rich se totiž zjevně držel pravidla "když něco zvorat, tak ve velkém" a já si opravdu z poslední doby nevybavuji film, kdy bych měl tak rudé tváře od toho, jak mě fackuje hanba.

Každý sice víme, že příběh zrození musí končit zrozením, ale dostat se z A do Ž je poměrně dlouhá cesta a dá se ujít různě. Rich si na sebe nechce nikoho z nábožensky citlivých poštvat a tak začíná opravdu zhurta: seznámením s protagonisty, situací v Impériu, tradicemi židovské pospolitosti kolem přelomu letopočtů, do toho zapojí mantinely dané Novým zákonem. Při vší snaze mi to připadalo hrozně naivní. Jakoby tím tvůrci sdělovali světu: když to natočíme realisticky, aktuální jádro příběhu a jeho pravda si vás najde. Snaha o tento druh realističnosti a aktualizaci je však naivní. Sděluje asi tolik jako by se Marie a Josef ve snaze o aktualizaci bavili o tom, jestli tomu Ježíškovi dají modré nebo hnědé oblečení. Což souvisí s tím, že strohý text bible se obaluje filmovými obrazy jen ztěžka a musíte si najít nějaký účinný vykladačský klíč.

A ten Rich ani Hardwicke neměli. Marie, Josef, obyvatelé Nazareta, pastýři a kdo ví kdo ještě neustále vzdávají čest a slávu Hospodinu na nebesích, dodržují pravidla a tradice, od zpočátku vám o ně vůbec - jsouce postavy zavaleny v kulturně-antropologických detailech - nejde. Symbolem celého problému jsou filmaři, kteří prý na základě archeologických poznatků dokonale zrekonstruovali město Nazaret. Marná sláva, Mariino a Josefovo město vypadá uměleji a naaranžovaněji než skanzen, a jeho obyvatelé vyvolávají nulový pocit autenticity. Spíš se vám zdají jako ti, kdo úderem 18. hodiny svléknou zástěru, cvaknou píchačkami a upalují na MHD. Než se události dají trochu do pohybu, musíte se prokousat mnohým, přičemž nejzávažnějším problémem je takové zpomalování tempa, až se chvílemi příběh úplně zastaví. Jakmile se Josef a Marie vydají na cesty, film po vizuální stránce trošku akceleruje, ale jen do té chvíle, než si uvědomíte, že se teď už bude následovat jen přemisťování na ose A-B-C až Ž. Cíl je dán, musí chtě nechtě přijít, a vás napadá, že tu něco přebývá. Nikdo o ničem nepochybuje, ani v jedné scéně se neobjeví drásavá možnost, že by se Spasitel světa nemusel kvůli nepřízni okolností narodit. Ano, Jozífek s Maruškou to sice nemají úplně jednoduché, ale divák není prakticky nikdy stržen do té míry, že by si přestal uvědomovat, jak to dopadne. Je jasné, že pokud vám tvůrci nabídnou jen tak málo, vaše ochota spoluprožívat je rovněž malá.

Tuto adventuru čas od času naruší setkání s postavami, které mají posílit vědomí diváka, že se hraje o nejvyšší mety. V takových případech se relativní snaha o realističnost zvrhává do protilehlé úvrati a z příběhu máme najednou pohádku jako vyšitou. Snad nikoho scénář neodbyl do té míry jako je tomu u mudrců z východu (známých též jako tři králové), kteří mají čas od času obstarat i jemné komické zpestření. Nevím jak to bude působit na vás, ale na mě tři hláškující pánové s výrazy svaté bázně, kteří přes sto dnů jedou na velbloudech a přitom vypadají jako ze škatulky, působí divně. Stejně jako záporák Herodes v podání Ciárana Hindse (silný irský přízvuk v Palestině?), který znázorňuje triviální zlo, kterého se vlastně vůbec nebojíte, spíš vám cuká koutky. A přitom právě tento směšný pán má být tím, kdo uvede události do pohybu. I když onen hlas Boží s brooklynským přízvukem a krákající anděl také nepatří k tomu, co by posílilo vaši důvěru v duševní způsobilost tvůrců. Vždyť právě tímhle si dobrovolně nabíhají na vidle kritiky!

Největšího zklamání se mi však dostalo při ikonické scéně krátce po porodu, která je resuscitací starých vánočních obrázků našich babiček. Celé tvorstvo klečí před jeslemi a z nebe do nich smaží pololaserový paprsek, který vypadá, jakoby se lidstvu nenarodil Spasitel, ale rovnou Terminátor. A tu se spustí hudební motiv, který přejde v koledu, a mě napadlo, že tady měli tvůrci políčeno na typizovaného amerického diváka, který se ve zšeřelém sále postaví, zaujme postoj „pravice na srdce“ jako u státní hymny a bude dojat tím, jak všechno vede Prozřetelnost a všechno souvisí se vším.

Podle mě je celý ten film naprostý omyl. Když už tvůrci přicházejí s tak netradičním uchopením Ježíšova života, měli jej zasadit do takového kontextu a dát mu takový tvar, aby před námi znovu vyvstal v celé své palčivosti a síle. Abychom třebas zůstali stejně nevěřícími, jako dosud, ale přece jen pochopili. Že šlo opravdu o něco velkého. Ne snad co do velikosti nebezpečí, ale co do možné ztráty. Možnost, že byste z Příběhu zrození odcházeli s pocitem, který lze nazvat náboženský – jak se to občas filmům daří navodit – je mizivá. Je to jen hloupoučká nezávazná vyprávěnka. Stejně tak chybí jakákoliv dirty emoce. Celé to působí velmi neživotně a sterilně. Jak bylo řečeno výše, Příběh zrození asi není tím nejhorším filmem roku, ale celou vahou stojí ve skupině těch nejzbytečnějších. To jsou ty, jejichž prostřednictvím se nevyjevuje vůbec nic a omílají malé banální pravdičky, místo toho, abyste při jejich sledování pocítili mrazivý dotek Pravdy. Mike Rich si dá pohlavek a Catherina Hardwicke jedno kolo neháže kostkou...