Johna Carpentera máme rádi a pár jeho filmů už zlatý štempl VIM dostalo, když se ale mluví o zásadních filmech jeho kariéry, na Přepadení 13. okrsku se dost často zapomíná. Natočil ho ještě před svými největšími hity, z herců se nestaly hvězdy a konec konců - je to obyčejné béčko. Ale je dokonalé! Přepadení 13. okrsku je film, který mohl vzniknout jen a pouze v nádherně politicky nekorektních sedmdesátých letech. To, co se v něm totiž odehrává, by dneska neprošlo nikomu. Atmosféra je dusná a temná, obléhání je kruté a nelítostné a střelba na neozbrojeného člověka je to poslední, čím se hrdinové zabývají. Útoky gangů připomínají spíš invazi zombie. Nekonečný dav nemyslících kreatur, které vědí, že buď zabijí, nebo budou rozstříleny na kusy. Nelítostné přestřelky, osobní souboje bez pravidel, násilí, strach a žádná možnost útěku nebo zavolání pomoci. To je Přepadení 13. okrsku. Když se navíc na scénu dostane vraždící psychopat Napoleon Wilson, ze kterého má osazenstvo stanice ještě větší vítr než z gangsterů tam venku, je atmosféra přímo dokonalá. Slovní přestřelky mezi ním a Bishopem jsou perfektně napsané a neznámí herci také nejsou špatní. Na nich ale Carpenter svůj film nestaví. Základem filmu je fakt, že něco tak absurdního, jako je obléhání policejní stanice, se skutečně děje. Přepadení 13. okrsku je nonstop akce, napětí a skvěle napsané dialogy. Je to film plný násilí a toho příjemného mrazení v zádech. Je to film, po kterém vám rozhodně nebude nějakou dobu chutnat zmrzlina. Je to film, na který se nezapomíná. Úžasná minimalistická hudba je už jen pomyslnou třešničkou na dortu, která tuto filmovou lahůdku posouvá k naprosté dokonalosti.