První týden nového roku dost často věnuju dohánění spousty restů. Nikoliv těch opravdu velkých, ty je potřeba dohnat ještě před Silvestrem, aby člověk vůbec postavil každoroční žebříčky, jde o takové ty malé, ale hlasité filmy, o kterých se hodně mluvilo. V těsném sledu za sebou jsem tak viděl nejen Predestination bratrů Spierigových, ale třeba i The Guest. Oba filmy jsou rozkošně nemainstreamové, ale každý úplně jiným způsobem. Zatímco u The Guest mi hlavou brní soundtrack a neustále si v hlavě přehrávám Stevensův labužnický výraz, se kterým vrhá dva granáty doprostřed baru, u Predestination rozebírám dokolečka zápletku a přemýšlím, jestli vůbec dávala smysl. A s dětskou radostí zjišťuji, že je mi to vlastně docela jedno.

Predestination je volnou adaptací krátké povídky Roberta A. Heinleina. Kdo zná jeho knížky, ten moc dobře ví, že si Heinlein nebere servítky. Rozhodně ho nesuďte podle filmové Hvězdné pěchoty, do které Verhoeven propašoval satiru, jež předlohu proměnila k nepoznání. I proto Predestination na začátku připomíná spíš 12 opic. Rovnou vás vrhne do děje, ve kterém se Ethan Hawke jako časoprostorový agent honí za tajemným atentátníkem. Jasně, začnete vzpomínat na další podobné filmy, třeba Dejá Vu, abyste si v hlavě poskládali alespoň trochu obrázek. To je ale zbytečné, protože Predestionation se nepodobá ničemu. Hned po úvodní akční scéně se totiž Ethan Hawke "převlékne" za barmana a začne poslouchat nejbizarnější z příběhů, vyprávěný babochlapem s přezdívkou Neprovdaná máma.

Predestination se vás bude snažit zblbnout až ve třetím aktu. První dva si vás jen pomalu připravuje, až se budete ošívat, že se vlastně nic moc neděje a vy posloucháte nějakou pomatenou ženskou přešitou na chlapa, jejíž story je sice výživná a Sarah Snook bravurně zvládá jak obrýleného geeka v dívčím těle, tak pod make-upem ukrytou verzi číslo dva, která byla neodvratná, jak pochopíte z dalšího vyprávění. Ono to totiž do sebe všechno zapadne, když budete dostatečně trpěliví. A dokonce to bude dávat i smysl. Potíž je snad jen v timingu, kdy proti autorské dvojici stojí nejen tenoučká předloha, ale i neposednost dnešního publika.

Je ohromující, že si Spierigové většinu času vystačí se dvěma herci a barovou kulisou. Natolik silné je vyprávění, natolik jistí v kramflecích jsou si Hawke a Snook. Jenže místy je cítit, že Heinleinova krátká povídka je rozetřena příliš tence na celovečerní krajíc. Co je v předloze odbyto několika slovy je tu rozepsáno do plnotučné scény. Ne že by se divák nudil, ale zjevně je narušena gradace celého konceptu, takže závěr působí příliš křečovitě. Jako by se autoři na poslední chvíli snažili vyprat vám mozek v Perwollu. Až s odstupem několika hodin či dní je vidět, že bylo všechno velmi pečlivě naplánované. A co se týče zbytku řemesla? Spierigové jedou trošku retro, takže je film nádherně bezčasný, bez ohledu na dekádu, do které se vlastně skáče. Vzpomínáte na Správce osudu? Tak trochu podobně, bez ohledu na rozpočet jsou tu všichni tak nějak "chic".

Pro fanoušky skákání časem je Predestination povinnou četbou. A že se podobných nezávislých časohrátek v posledních letech vyrojilo opravdu hodně. Většina z nich je spíš potravou pro duši, než pro uši a oči, ale to by vás ani v nejmenším nemělo odradit. Spierigové to pravděpodobně jako další úspěšná bratrská dvojice dotáhnou až do mainstreamu. O to víc bychom si ale měli vážit tvorby, která je tam dovedla.

Za poskytnutí disku na recenzi děkujeme společnosti Bontonfilm.