Tváře. Slova. Obrazy. Tři obyčejná slova, která pro vás po zhlédnutí makedonsko-francouzsko-britského snímku Před deštěm od v roce 1994 debutujícího režiséra Milča Mančevského nabudou nového významu. Tento film u nás běžel v roce 1996 v rámci Projektu 100, poté několikrát na ČT2 (z interních zdrojů se proslýchá, že zanedlouho bud uveden opět) a oprávněně se setkal s velkým ohlasem, protože jako jeden z prvních tematizoval konflikt, který se na počátku 90. let rozlezl po velké části Balkánu. A dodnes patří k nezhojené ráně novodobých evropských dějin.

Musím říct, že by mě zajímalo, kdo na CSFD spíchl onen oficiální text distributora v profilu. Za prvé proto, že je vůči filmu poměrně kritický, za druhé kvůli tomu, že jeho autor – byť jeho subjektivní názor musím tolerovat – se zjevně vyskytl na projekci úplně jiného filmu. Ano, Před deštěm je konstrukt a scenáristická hříčka, kdy jsou do sebe jednotlivé příběhy zavinuty jako šnek v ulitě. V průběhu filmu vidíte několik událostí dvakrát z různých perspektiv a na konci se dostáváte opět na začátek. Nejde však o žádnou divočinu. I jen občasný divák současné filmové produkce nebude mít s Před deštěm sebemenší problémy. Zejména tehdy, pokud si uvědomí, že propletení dějových linií je plně funkční, neboť se snaží vystihnout základní tezi filmu, která souvisí s časem a jeho neuchopitelností. A i kdyby se přece jen někomu zdálo, že je Mančevského film po scenáristické stránce křečovitý, plně to vyváží postavy a jejich konflikty.

V Mančevského vidění je válka a nenávist všudypřítomný fenomén. Neschováte se před ní emigrací vnější (Británie), ani vnitřní (klášter), můžete ji vytěsňovat mlčením i překotnou výřečností, zavírat nad ní oči, ale jak v intimních a rodinných, tak veřejných vztazích budete stále v jejím radiačním poli. Jednoho dne ve vás vytryskne nenávist k imaginárnímu nepříteli, který podle vás může za celou vaši mizérii. Chcete vytnout zlo u kořene a přitom si neuvědomujete, že pácháte ještě něco horšího. Motáte se v kruhu, ze kterého lze jen velmi obtížně vystoupit.

Válka vás změní - a možná to ani nepostřehnete. Ba co hůř, budete to považovat za vnějškem danou nutnost. Maximálně tak za špínu, která se vám kdysi kdesi dostala za nehty. Připustit si malichernost prapůvodního impulzu dokážou jen mimořádně sebekritičtí jedinci, kteří stále slyší promlouvat múzy. Jedněch i druhých je ve válce poskrovnu. Každá z postav filmu se válce brání jak může, ale nakonec podléhá jejímu fatálnímu majestátu. A to jak u těch, kteří před ní utíkají, tak u lidí, kteří se z umanutosti vracejí tam, kam už dávno nepatří, aby nalezli bezpečí „včerejšího dne.“

Mančevski také názorně ukazuje, že evropský film není synonymem k nudě. Ač debutant, svůj příběh obléká do velkolepých širokoúhlých obrazů, má smysl pro detail, načasování a napětí (viz Aleksandr na návštěvě u své dávné lásky). Také hudba v podání makedonské lidové skupiny Anastasia působí místy až hypnoticky. Zdařil se i casting. Dnes již světoznámí herci jako Labina Mitevska (Samotáři), Rade Serbedžija (Podfuk, Eyes Wide Shut) či Grégoire Colin (Snowboardista, Vysněný život andělů) tu ve svých jadrných rolích odvedli velmi dobrou práci. Osobně jsem podobnou tonáž očekával i od snímku Země nikoho, ale ten i přes politicky podmíněného Oscara za nejlepší zahraniční film nemá ani z poloviny tak silný efekt (shodou okolností v obou hrála dnes již zesnulá Katrin Cartlidge). A to už nemluvím o emocích.