Charles Bronson byl sice tvrďák a místo ve filmové hale slávy si zajistil už dávno, ale při pohledu na jeho filmografii člověk zjistí, že těch opravdu dobrých filmů zas až tak moc nenatočil. Většinou se totiž pohyboval v béčkových vodách a hrál málomluvné zabijáky, kteří bez mrknutí oka likvidují padouchy co nejdrsnějším způsobem. To samé by se dalo říct i o režiséru Michael Winnerovi, který se také nikdy pod nic „oficiálně hodnotného“ nepodepsal.

Společně ale tihle dva dokázali natočit parádní akční zábavu, největší paradox je však v tom, že jejich nejslavnější spolupráce Přání smrti právě příliš akční není. V první části pětidílné série je totiž Paul Kersey doopravdy jen architektem, kterého okolnosti donutí k tomu, aby se vydal do ulic se zbraní. Nejsou tu velké přestřelky ani akční scény v tom pravém slova smyslu, namísto nich tu člověk najde postupně gradující napětí a zajímavě napsaný a zahraný charakter, jehož proměna ze stárnoucího a poctivě pracujícího chlapíka v nelítostného zabijáka je nejen zajímavá, ale především uvěřitelná.

Bronson tu totiž nevyrazí střílet feťáky hned po tom, co přijde o rodinu. Trvá téměř šedesát minut, než se k nějaké výraznější akci odhodlá a i tak je ve scénách, při nichž má někomu prostřelit břicho, vidět, že se mu do toho příliš nechce a že sám se sebou bojuje, jelikož ví, že to, co dělá, se naprosto příčí hodnotám, které dosud vyznával. Sledovat Paula Kerseyho, jenž se pomalu chystá do ulic vykonávat svou pomstu a přitom má sám strach a není si jistý, že jedná správně, je mnohem zajímavější, než sledovat Paula Kerseyho, jak v pozdějších dílech cpe člověka do lisu nebo střílí z raketometu.

Dnes už Přání smrti možná nepůsobí tak, jako v době svého uvedení, protože béčkových akčňáren, v nichž hrdina mstí smrt svých blízkých a bere zákon do vlastních rukou, je ve videopůjčovnách nepočítaně, ale bylo to právě Přání smrti, které přišlo s žánrovými pravidly, jež dnes dodržují režiséři, kteří v době uvedení Bronsonova thrilleru nebyli ani na světě. Je to temný, špinavý a atmosférický film, který má na diváka větší nároky než kupříkladu Rozsudek smrti Jamese Wana, ale dokáže vlézt pod kůži a rezonovat tam mnohem déle, než by člověk u podobného filmu čekal.