I v poválečné éře žili teenageři. Měli své touhy, měli svá přání. Ale protože neexistoval internet a televize nebyla ve svých strohých inscenacích bůhví jak inspirující, dělali to, co mysleli, že se dělat má. A co dělat prostě chtěli.

Texaská vesnice jako by byla i obrazově úplně odříznutá od ostatního světa. O okolních městech a státech se jenom mluví, roky plynou mávnutím kouzelného proutku (kouzelných střihačských nůžek) a maloměstská depka přetrvává s každým dalším člověkem, co už na to neměl a zabalil to.

Najdete tu jednoho, co chtěl pryč, ale věděl, že nikdy nebude moct. Je tu mrcha s tváří anděla (skvělá Cybil Shepherd), která si ve své plánovaně přesládlé nevinnosti a manipulaci se srdci tamějších hochů koleduje o velkou ránu pěstí. Podívat se přišel i kluk, co to vlastně všechno vyhrál a utekl mimo obraz – přestože ho to usadilo pod fešný armádní baret a spoustu strachu, jestli to neschytá v poli (mladý Jeff Bridges s úžasně ležerním kohoutem). Typově dobře obsazené postavy pak vzájemně koexistují a přežívají v prostředí tak typickém pro americký venkov. Prostředí, z něhož čiší maloměšťácká depka, kde se drbe o sto šest, každý ví o všem a kde chlapíci s umaštěnými klobouky tak neodolatelně přežvykují tabák a cedí skrze zuby polosrozumitelná moudra se stejně neodolatelným přízvukem.

Více než ucelené drama je Poslední představení popisný historický výsek několika důležitých událostí té konkrétní doby a toho konkrétního místa. Nemá hlavních hrdinů, má jen spoustu vedlejších postav, které se s dokumentaristickou precizností proplétají skrze vlastní život, aby zanechali ve městě svůj jedinečný otisk. Nelze si dneska asi dost dobře představit, aby na sebe lidé po smrti přepisovali správu kin a kulečníkových klubů, jenže tady a teď nemají instituce tak dlouhé prsty, aby s tím něco zmohli. Kus světa, kam nepáchne zákon a kde si lidé vyřizují věci mezi sebou, skládá sám sobě poctu v soběstačné vnitřní poetice, která má mnohem blíže k letnímu táboru než městskému zřízení.

A právě v tom tkví její neodolatelnost. Peter Bogdanovich nepouští do územního celku okolní svět, který by se mohl ve vztazích nějak hlouběji vrtat. Je na každém z obyvatel, jak se se svým životem popere sám a co si z něj vezme. Bude to láska? Bude to „pomádovské“ družení plné naivních slečinek a čekání na první mladický sex? A nebo to bude prostá tragédie o jediních, kteří se nemají kam vrtnout a tak z té depky sahají k extrémním činům? A co je vlastně extrémní? Kousek od všeho se pak mísí ve vizuálně stylizovaném celku, kde se světlo, stíny a jejich vzájemná interakce pojí do jednotného celku zvaného filmové umění.

Oscarová Akademie tenkrát zasadila jen dva údery z osmi nominací – pravdou však zůstává, že tahle výprava do poloviny minulého století v sobě skrývá tolik paralel k dnešním světonázorům a obecně tomu, jak se věcí mají a berou, že zůstává hodnotnou i pro dnešní generace.