Na začátku je nutné ujasnit si jednu věc. Pontypool je horor, rozhodně to ale nebude nikdy taková klasika jako třeba Vetřelec, Vymítač ďábla, Přichází Satan, Noc oživlých mrtvol nebo Čelisti. Jejich kvalit tenhle kanadský komorní filmeček jednoduše nedosahuje. V roce 2011 však může hororovým fanouškům udělat větší službu než všechny zmíněné legendy dohromady.

V současnosti totiž hororový žánr trpí a nebýt ambiciózních režisérů s malými rozpočty a Evropanů, pravděpodobně bychom byli odkázáni jen na remaky a jedenácté díly zavedených sérií. Originalita je pryč. Ale při sledování Pontypoolu má člověk pocit, že všechno originální, co zbylo, si pro sebe ukradl Bruce McDonald. Jeho film sice prvních šedesát minut nabízí klasickou variaci na téma "tři lidi v uzavřeném prostoru, kteří netuší, co se děje venku", pak se to ale zásadně změní. Příjemný je navíc i fakt, že Pontypool by jako kvalitní a napínavý horor obstál, i kdyby byl opravdu jen dalším filmem zabývajícím se zombie apokalypsou do počtu. Stephen McHattie, jehož obličej možná znáte ale jméno nejspíš ne, má totiž charisma na rozdávání a z fleku bych si ho kdekdo naladil každý den v rádiu. Krom toho vypadá, jako pečlivě utajované dítě Clinta Eastwooda a Tommyho Lee Jones. Stejně dobře hrají i obě jeho kolegyně a jejich drama je radost sledovat.

Pontypool však vystrčí zuby až v poslední půlhodině, kdy hrdinové zjistí, že se venku skutečně lidé trhají na kusy a navíc odhalí, čím to je. A v tenhle okamžik mi jednoduše budete muset věřit, protože kdybych vám vykecal pointu, zasloužil bych si pár facek. Pontypool do celého zombie subžánru přichází se zásadní dávkou nových nápadů, originálních scén a nečekaným filozofickým přesahem. V závěru se z filmu stává inteligentní drama vypovídající o celé současné společnosti a Bruce McDonald tak ze svého „pouze" hodně dobrého hororu dělá regulérní filozofické dílo. Možná, že vám ta zásadní změna nebude sedět a zkazí vám radost z napětí v předchozí hodině, na druhou stranu vás ale možná chytne tak, že Pontypool už nikdy z hlavy nedostanete. Každopádně pokud v hororovém žánru hledáte něco, co tu ještě nebylo, právě jste to našli. A pokud se vám film trefí do nálady, můžete příštích pár let žít mezi všemi těmi osmými Sawy a šestnáctými Paranormal Activity s pocitem, že pořád ještě existují filmaři, kterým k dobrému a napínavému hororu nestačí zapnout digitální kameru a sledovat, jak dva lidé spí.

Kill is Kiss