Zadání znělo jasně: „Pište ku*va VIMka, co jsou aspoň 20 let starý.“ Na můj další oblíbený flák z nultých let si tak ještě čtyři roky počkám. Nicméně jsem při tom následném procházení, co všechno už v rubrice máme, co jsem sám viděl, a na co si už nebrousí zuby někdo jiný, narazil na jeden, který si to zvěčnění mezi Very Important Movies jednoznačně zaslouží, a zároveň je mi jasné, že by ho nikdo jiný nenapsal. Jo, musíme si promluvit o Pomádě.

Legendární muzikál z roku 1978 s Johnem Travoltou a Olivií Newton-John se nejspíš bude řadit k oblíbeným filmům spíše vašich matek, popřípadě sester, manželek, a vůbec něžného pohlaví obecně. Obzvlášť složitou cestu k němu pak budou mít ti, kteří s ním nevyrůstali v dětství, a na snímek se pokusí dívat dnešníma očima. Ostatně jeho děj se odehrává na konci padesátých let na jedné fiktivní americké střední škole, což je samo o sobě dost specifické prostředí, když přitom ještě vezmete v úvahu, že vznikal v divokých sedmdesátých letech, může to být na první pohled docela vražedné kombo.

Chlapci v kožených bundách s nagelovanými vlasy a dívky v sukních s trvalou na hlavě jsou přitom asi ten nejmenší problém. Když si dnes člověk pustí muzikálová čísla s Dannym a Sandy, nejspíš se u nich bude mírně šklebit. A teď nemyslím nutně kvůli jejich cílené přeslazenosti. Špatné je to zejména, když se začnete soustředit na samotné texty a gesta, která při jeho zpívání herci provádí. Nebudeme si nic nalhávat, v současnosti by to Pomáda u filmových kritiků, ale ani u citlivé generace Z neměla zrovna nejlehčí.

K těm echt problematickým kouskům má nicméně furt daleko, a byť se už párkrát v hledáčku cancel culture ocitla, je to asi jako u seriálových Přátel. Pár lidí brblá a vytahuje z nich (možná správně) aspekty, které z dnešního pohledu nepůsobí úplně dobře, ale většina je stejně furt bezmezně miluje. A zcela právem, nutno dodat.

Je to zkrátka relikt doby, která byla trochu drzá, trochu naivní, ale především nezkrotně zábavná. Což se v tomhle filmu podepsalo především na skvělé návykové hudbě, a hlavně parádní choreografii (závěr na pouti patřím k nejlepším číslům všech dob). Zrovna tyhle dvě věci naopak ustály zub času jako máloco, a tak i dnes může Pomáda milovníkům muzikálů nabídnout elektrizující zážitek, kterým si navíc i připomenou, co za film spolu s Horečkou sobotní noci udělal z Travolty hvězdu a z Olivie (ať je jí země lehká) australskou superstar.

Pomáda je něžný, prosťoučký příběh o dospívání, lásce a různých rivalitách. Je to film, v němž se člověk zabouchne do hlavní představitelky stejně snadno, jako se to stalo Dannymu. Zároveň je to film, jenž je svým způsobem generační výpovědí. I proto je nesmysl ho za ten portrét doby kritizovat. A byť jsem v úvodu psal, že to s tímhle snímkem budou mít dnešní diváci možná o něco těžší než my, kdo s ním vyrůstali, přesto bych jim doporučil se na něj podívat. Nejhorší, co se může stát, že vám to kromě ikonických hudebních čísel nic víc nedá – v opačném případě si ji ale zamilujete, a budete se k ní s radostí co pár let vracet. Jestli tohle není známka zasloužilého VIMka, tak fakt nevím, co tady vůbec děláme.