Když se řekne Brno, většina mimobrněnských, většinou těch vněpražských, si představí město, v němž většina věcí nedává příliš smysl. Ať už je to orloj na náměstí, který neukazuje hodiny, novoroční ohňostroj, který probíhá v husté mlze, věstníky městské policie, diplomové práce zdejší univerzity a mnohé další pamětihodné fraškovitosti a absurdnosti, o nichž vás napadne, že se jinde než v Brně stát nemohly. Řekne-li proto hlavní postava Polskeho (sic) filmu, že to bude „Film jako Brno!“ řekne tím vlastně vše.

Většinou není příliš jasné, která rovina příběhu se před námi odvíjí. Přesto si myslím, že je nutné o Polskem filmu psát obšírněji a hlasitě na něj upozornit, protože se jedná o jeden z nejoriginálnějších a nejzajímavějších porevolučních českých filmů.  A jako všechna umělecká díla, která se vymykají běžným trendům soudobé kultury (které jsou u nás, eufemisticky řečeno, silně konzervativní) bude i Polski film doceněn až za mnoho let, pokud vůbec.

Zajdu dokonce tak daleko, že jej přirovnám k experimentům jako Happy End nebo Krvavý román. Podobně jako zmíněné filmy, je i Polski film postaven na mnohovrstevnaté hře s narací, ve které si budou rochnit zejména filmoví teoretici a opravdoví filmoví nadšenci, zatímco pro většinu ostatních půjde o těžko pochopitelný příběh o hercích, kteří hrají sami sebe (Jedna ku jedné) ve filmu, který je o natáčení filmu, přičemž všichni chápou, že natáčí film o natáčení filmu, aby se nakonec vše zvrhlo a oni skončili ve filmu.

Chápete? Ne? Přesně tak. Polski film je totiž ztělesněný nonsens. Už samotný název je hříčka, protože to Czeski film je v Polsku chápán jako něco nesrozumitelného, podobně jako u nás španělská vesnice. Většinou není příliš jasné, která rovina příběhu se před námi odvíjí, třeba když zavraždění lidé rozmlouvají do kamery, nevíme však, zda jako postavy nebo herci, nebo herci, kteří hrají postavy.

Nejspíše mi zase přestáváte rozumět, tak toho raději nechám. Chtěl jsem tím říct, že Polski film ve své honbě za co největší nesmyslností občas přesáhne meze, odkud není návratu. Musel bych jej zhlédnout víckrát (což rozhodně učiním), abych mohl říct, zda šlo o záměr nebo autorskou bezradnost s rozehranými kartami. Osobně se přikláním spíše k tomu prvnímu, protože Polski film je při bližším pohledu velice chytře vystavěný snímek, který mate a mystifikuje.

Přehrajte si trailer Zdaleka největším problémem Polskeho filmu je mizerná propagace. Člověk ani zdaleka netuší, na co se má připravit a co může očekávat. Jedná se tak o další z řady nemainstreamových filmů, které marketingové oddělení České televize (a nepochybně nejen ono) zařízlo v samém prvopočátku. Člověka napadne, že promo musel dělat Marek Daniel (modří vědí). Lidé se o filmu buď nedozví (Já sám jsem o Polskem filmu slyšel poprvé až při jeho premiéře ve Varech!), nebo jsou při odchodu z kina nepříjemně překvapeni.

Mohu jen zopakovat, co jsem psal výše – Polski film je v našich končinách naprosto ojedinělým počinem, který je sice možná až příliš překombinovaný, ale právě v tom tkví jeho nevšednost. Ačkoliv se jedná o slepou vývojovou cestu českého filmu (na něco takového je potřeba nebývalá autorská integrita a schopnost sebereflexe), Polski film by neměl být opomenut. Naopak nám ukazuje, více než kterýkoliv jiný film, že zdroje originality zde stále jsou.